Články od Pedro

Tento rok je poněkud podivný číst dál

Vstávám ve dvě hodiny v noci, nedá mi to. Jdu dát do trouby pěkně osolenou a pokmínovanou husu, samozřejmě odpočatou při pokojové teplotě. Nejprve však přikrýt alobalem, neboť do pekáče se nevejde, tak je ten pták veliký, skoro pět kilo. Koupena v Tescu,dovezena z Maďarska, měla jít na německý a rakouský trh, ale akončila u nás a ve slevě, no nekupte to... Zapínám troubu na devadesát stupňů a jdu spát. Ve čtyři ráno mě probudila vůně pečící se pochoutky linoucí se z kuchyně, vůně tak silná, na kterou jsem se těšil celý rok. Proč to píšu? No přeci přišel svatý Martin, letos opravdu přijel na bílém koni po mnoha letech, alespoň trochu poprašku. Vloni jsme touto dobou chodili venku v tričku, jaké bylo teplo. číst dál

Den první. Je konec února. Přesně dne dvacátého šestého. To by byla porušena tradice, kdybych se zase po roce neobjevil v nemocnici, říkám ženě při poledním odjezdu na teprve první kontrolu po loňském bypassu k mému kardiologovi.Neboj, jen tě vyšetří... Taky že jo. Marné byly výmluvy na téma co mě zrovna čeká práce, to jsem si nevymýšlel. Ty kšefty mně přeci nemohou utéct. Lékař měl asi pravdu, od rána mě to dost bralo a nitrák stříkal od časného rána...  číst dál

Letos jsem toho zatím moc nenapsal, tak nějak cítím, že není tak nějak skoro o čem. Občas pročítám blogy obyčejných lidí na webových serverech a mnohdy žasnu a jakých "kravinách" tito pisálci píšou, asi tomu moc nerozumím a články o politice mě nezajímají už vůbec. Asi mě příroda moc chápavostí neobdařila... číst dál

Abych to pro někoho moje nezáživné povídání o mém lázeňském pobytu ukončil , vytvořil jsem z pouhé malé části mnou pořízených snímků malý fotoseriál především o objektech, které dosud lázeňské město hyzdí. Porovnával jsem během svého pobytu své vzpomínky na dobu studií se současností tohoto lázeňského města. O některých mých dojmech jsem se částečně zmínil v předchozích článcích.     číst dál

Zvědavost mě zdolala a podlehl jsem lákavému plakátu, u pošty je prý pivotéka s šesti druhy točených regionálních speciálních piv a spoustou lahvových speciálů. Tak jsem se tam vydal včera odpoledne po dechovém cvičení za hnusného vedra. Malá tmavá knajpa, jeden host cucající nějaké pivo z úzkého poháru, běžící televize, nechal jsem si tedy poradit a dal si Kocoura, chuťově nic moc, cítít nějakými bylinkami, nic mě nenapadá, co by to mohlo být. Asi nějaký jalovec či co. To jsem si naběhl, pivo bylo v 0,4 a za, světě drž se 37,- Kč. Tak tam už určitě nevkročím, šmejdi... Otřesný zážitek. číst dál

Po šesté ranní jsem místo walkingu s holemi vyšel na kolonádu s prázdnou petkou o objemu 0,75 litru a šel k nádraží si natankovat Poděbradku, abych se alespoň trochu prošel a nablemtal čerstvé vody takzvané minerální, která je po ránu povzbudivá, ale lenost opět vítězí. Krásné slunečné jitro, trochu chladnější, prstě příjemně. A jitra jsou zde tichá, říkám si. Jdu centrálním parkem. Pár sportovců a sportovkyň běžících se sluchátky v uších (asi jako já, muzika po ránu to je věc...) a s mobily v rukou, opilci a bezdomovci vstávající z parkových laviček, ranní kolorit probouzejícího se lázeňské města... Zrovna jednoho mladíka míjím. Ztěžka a nejistě vstává z jistě tvrdé a jistě nepohodlné lavičky, sbírá pár kravin, co musí pobrat do igelitky a hlavně od večera nedopitého lahváče, je mu evidentně pěkná klembra, celý se klepe, "chudáček" pouze v triku. Uprostřed parkové cesty se zastavil nastavujíc své zkřehlé tělo pomalu škrábajícímu se slunci mezi stromy... Musí se přece zahřát, je jenom v triku.  číst dál

Náhodně vybraný článek z "Deníku lázeňského povaleče". Zdejší minerální železitá voda má asi silný vliv. Ženské po ní mají velká břicha, přemýšlím zase u snídaně pozorujíce ty naše servírky co nás obsluhují. Všechny mají velká břicha, tedy skoro všechny dovoluji si odhadnout tak čtyři z pěti. Jenom jedna mladičká tady břicho nemá, ale ta je zase naopak pitomoučká a úplně nemožná, jako včera při obědě kdy nevěděla čí je, nosila jídlo po jednom talíři takovou dálku až z kuchyně, hrůza. Než nám přinesla oběd, tak by vyrostl kedluben na zahradě... Ostatní mají cejchy kam se na ně hrabu, tedy hrabal jsem se, když jsem ji ještě měl, ha, ha... Zhubnul jsem sedm kilo a dělám z toho vědu.  číst dál

Mám víceméně dvouměsíční výpadek, událostí mnoho, dnes jsem se vrátil z lázní z "doléčování" po operaci bypassu, kde jsem z nudy a při čekání mezi procedurami a krácení dlouhé chvíle u piva psal svůj "Deník lázeňského povaleče". O pár myšlenek z ještě nedokompletovaného "díla" se chci podělit a beru to napřeskáčku a dnes úplně od konce... číst dál

Je červen, nejkrásnější měsíc v roce, říká se a podle mě je to svatá pravda. Ta nádherná červnová jitra, každý rok to prožívám.                                                                                číst dál

Tak jsem dorazil. Je neděle devět hodin ráno. V tomto nemocničním bludišti chvíli trvalo, než jsem to našel, páté patro kardiochirurgie, pokoj číslo 6. Tak se vše stalo skutečností. Dva čekatelé na jednom nemocničním pokoji. Jak ve sběrné ohradě na jatkách… Do večera mě čekají nějaké přípravy a zítra asi v jedenáct půjdu na sál. Bude to věc naprosto neznámá i když jsem toho již dost přečetl. Teď tu pospávám a jsem docela malátný a bez oběda. Mám tu kousek chleba a sýra Gouda. Z okna je pěkný výhled. Klid před bouří… číst dál

První únorovou neděli jsem se byl projít. Modrá obloha sluncem zalitá, byl by hřích zůstat doma a válet se u PC nebo televize. Zavítal jsem do areálu mého bývalého působiště, nebylo to poprvé, po letech jsem zíral. Je to děs. Nikoho nejmenuji, neodsuzuji, pouze konstatuji smutnou skutečnost, tak jak dnes vypadá areál, kde jsem prožil léta pracovní kariéry. Je to smutné, proto tento fotoblog.    číst dál

Štědrý den opět na blátě, venku jako na jaře, na teploměru plus deset, nádhera. pokolikáté již? Sníh nemusím a kdo po něm touží, nechť si zajede do hor na ten umělý, jaký humus... Jak ten rok utekl, nějak se mi tomu nechce ani věřit. Sedím ve svém pronajatém pokojíku v domě synka Martina a bilancuji, rozjímám. Vloni jsem seděl na vrátnici jičínského masokombinátu a také dumal a psal nesmyly, ale to nejsou nesmysly, pouze vyjádření mých pocitů a myšlenek, to přece není nic tajného, dnes si můžeme psát co chceme, komu se to nelíbí, nechtˇ to nečte. číst dál

Jako by se to odehrálo včera, možná předevčírem nebo před měsícem. Tak blízko si toho však dnes moc nepamatuji. Jenom to tak trochu malinko uteklo. Ten čas, tedy. Je zajímavé, že co bylo  nedávno, si  člověk tak moc nepamatuje, ale to pěkně prožité mládí, vlastně dětství se mi stále vybavuje v paměti a když doma u „rodinného krbu“ (sice se to stává jednou za deset let, když je nějaká rodinná oslava),  na toto téma začneme, tak se mi vybavuje úplně všechno, pak jsme schopni se ke všemu přiznat, tedy k těm malým dětským průšvihům, od Vídně, kdy mně byly tři roky a něco, od první třídy, pamatuji, jak jsem poprvé vkročil do třídy na tehdejší Žukovově ulici v Praze 6, Velvarská a Leninova se jmenovala až později, přes Berlín, to byla nádhera, až po Poděbrady. Vysoká škola, další neskutečný úsek života, jak jsem to mohl tak lehce absolvovat, ptám se dnes sám sobě, stresové situace, zkoušky, zápočty, zážitky, legrace atd…, a potom…následné manželství… V Poděbradech, tam to už byla síla, byl jsem „skoro“ dospělý, vše jsem prožíval v přerodu kluka v mladého chlapa se vším, co s tím souviselo. Martin to prožil asi také, ale o tom se potomci rodičům nesvěřují. Tak tedy můžeme začít… Těch myšlenek je moc. Stále se vracejí. číst dál

Píši to teprve nyní, nebyl dosud čas, chystal jsem se na to dlouho. Tato událost se odehrála třicátého srpna letošního roku o třicet jedna roků poté. O co tedy jde? O zcela „banální“ záležitost, jenom že jsem přišel, tedy přišli jsme o barák, tedy o krásný řadový dům, který jsem před jednatřiceti lety postavil a to vlastníma rukama svépomocí. Budoval jsem krásnou okrasnou zahradu a vše zveleboval. Příčiny ztráty nehodlám rozvádět, ostatně poslední dva roky se nemohl najít kupec a tak se dům musel prodat se značnou finanční ztrátou. Ještě není prodán ani profinancován, na katastru nepřeveden, ale již zde noví budoucí majitelé bydlí, ale to není na závadu, jsou to dobří lidé, i když první dojem může klamat. Ale s budoucím pánem jsme již navštívili místní knajpu, aby se uvedl do naší vesnice… číst dál

Mám rád zeleninu a rajčata ze všeho nejvíce, ale z mých starých článků víte, nic nového pod sluncem. Pěstování se věnuji celý život. Je to nejlepší druh zeleniny, pro svoji chuť, a všechny pozitivní vlastnosti, které mají na naše zdraví vliv a ne malý. Viz něco z webu... číst dál

Tak je to zase tady, ani jsme se nenadáli a obilí tak nějak nenápadně dozrálo a nyní rychle mizí z polí. Letos žně začaly dříve, všechno je již od jara rychlejší. Už na nás koukají jenom posečené lány, sláma je pryč a pole jsou již podmítnutá. Je to smutné, jak to utíká, ale je to tak. číst dál

Svět se opravdu zbláznil, tedy příroda a počasí. Už pár let jsme médii informováni, jaké hrůzy se ve světě dějí, tornáda v Americe, orgány, zimní sněhové bouře, tání ledovců v Grónsku, extrémní sucha a ničivé záplavy. Vědci se nemohou shodnout, zda to je tzv. globálním oteplováním, ba i politici se o tomto problému na celém světě dohadují. (viz. výroky Václava Klause). Něco na tom všem asi něco je…. číst dál

Jak člověk stárne (a konečně snad dostává rozum), tak se vzhledem okolnostem může i trochu změnit a poopravit vžité názory. O co jde? Kdysi jsem na svém blogu zveřejnil úvahu o psech, v které jsem se přiznal, že je nemusím, nerozumím jim a že mě ta sousedova fena dosti sere svým věčným štěkáním a otravováním sousedů. číst dál

Jak vidíme každodenně v reálném životě, i v květnu bývají bouřky. Jednu krásnou scenérii jsem zachytil nad naší vsí. Vyniká zde kontrast tmavé oblohy na východě s dosud svítícím zapadajícím sluncem na západě.Není to úžasné? (Pro zvětšení klikni na fotku) číst dál

Tak jsme strávili pondělí velikonoční opět netradičně. Bez alkoholu, bez pomlázek, ale sportem (k trvalé invaliditě, jak se občas říká). Sportem zvaném a několikráte uveřejňovaném v mých přiblblých článcích jménem Nordic Walking nebo-li severská chůze. číst dál

Přátelé, překonal jsem sám sebe a po dlouhé absenci jsem podnikl svůj druhý pochod (z deseti v letošním roce) s naší skvělou nordic walkingovou skupinou v sestavě patnácti skvělých lidí. Trasa naprosto známá, několikráte prošlápnutá z Ploužnice přes Klepandu do Bradlecké Llhoty a Želenice. Změna spočívala tentokráte v tom, že jsme s námahou vyšplhali na zříceninu hradu Bradlec. Normálně, když je v létě les zelený, není z dálky ani z blízka vidět, že se na kopci nějaké zbytky hradu nacházejí. ale jelikož jsme šli předposlední den měsíce března, situace byla jiná a my, tedy hlavně já jsem byl unešen z toho, co jsme cestou spatřili. Na kopci zvaném Bradlec, který patří kromě Kumburku k dominantám Českého ráje jsme díky ještě holým stromům spatřili zříceninu hradu... Impozantní záležitost. Já i se svou "dušností" díky walkingovým holím jsem se vyškrábal až na samý vrchol kopce a do útrob bývalého hradu. Zachovalého tam již moc není, ale stejně jsme obdivovali, jak to v třináctém století mohli postavit, z těch čedičových kamenů atd...  číst dál

Pane Babiš, nikdy jsem politikovi nepsal, ale musím. Vás obdivuji nejen jako nového politika, kterému fandím a volil jsem vás, ale i jako zkušeného podnikatele v zemědělství. Nikomu nezávidím majetek, který získal svojí pílí a pracovitostí, to jenom média vás pomlouvají, je to humus naší „demokracie“. číst dál

Abych uvedl věci na pravou míru - jsem důchodce, celý produktivní život jsem pracoval, odváděl daně a všechny ostatní platby do státní pokladny. číst dál

Včelky, nejpracovištější tvorové po mravencích na světě. Proč tato úvaha? Protože začíná jaro a včely se probudily a potřebují potravu, pyl a nektar z květů, některé ty slabší přikrmit. číst dál

Tento způsob zimy se mi líbí a vyhovuje mně. Stále chodím v „botaskách“, zimní boty se válejí zaprášené v dílně pod regálem a jsou opravdu zaprášené jak se patří a to tak, že silně,  fuj… Teplou zimní bundu ani nevím, kde mám, čepici jsem ztratil… S příchodem kalendářní zimy jsem měl, ostatně jako každoročně, nepříjemné obavy, co mně čeká, zase vyhrnovat sníh, hlavně před garáží, jsem dušný, nemám to rád. Topit naplno a očekávat balík za protopenou energii. číst dál

Sedím na bráně. Ne na té naší jičínské, nýbrž na bráně jičínského masokombinátu. Je Štědrý den, tedy ráno tohoto svátečního dne. Je půl sedmé ráno, kolega odjel z noční domů, všude tma, na silnici žádný provoz. Nikde nikdo, pouze hukot agregátů, chlazení a ventilátorů. Ale z této „kukaně“ nic neslyším, pouze moje oblíbené Rock rádio, slušná muzika, tady je klid a tma také, pouze lampička halogenka tu ozařuje starý a zašlý pracovní stůl z dob reálného socialismu. Začátek Štědrého dne, je ještě tma… Sedím tedy na vrátnici jičínského masokombinátu, kde je jeho zašlá sláva z mých zootechnických let, přemýšlím… Tak píšu své pocity… Sedím, přemýšlím co bude… číst dál

Mám rád podzim a podzimy, jaký je dnes. Sluncem ozářená obloha, sice ranní křís na oknech aut, to se zvládne…Modrá obloha a zase samé čáry od letadel, jsem lovec, ale to už tady bylo, dnes jsem nad mým domem „ulovil“ A380, největší letadlo světa, letělo, jak jinak, do Dubaje… číst dál

Tak a je to tady… Je mně šedesát, ano šedesát let, necítím se na to... Když jsem byl kluk, trávil jsem prázdniny a víkendy u babičky, tedy střídavě u obou babiček. Dědovi bylo šedesát, nebo tak nějak kolem, obdivoval jsem ho, byl to kamarád, srandista, komik, měli jsme ho s bráchou strašně rádi, děda Česák, měl přezdívku, výborný člověk. Včelař, rád nás vozil na nádrži své zetky, tedy Čezety 150. Pamatuji dodnes, jako kluk jsem mněl k němu úctu, kradli jsme mu tajně startky a hulili naproti v lese, ale bral jsem ho již jako starého člověka. V jeho šedesáti mně připadal opravdu jako starý děda. Bože, šedesáti se nemohu nikdy dožít, to je strašně daleko, říkal jsem si, tenkrát jako kluk. V té mladické době jsem si nedovedl prostě představit, co je stáří, děda mně připadal velice staře. číst dál

Je začátek října, takhle dlouho obloha nebyla vymetená, ani nepamatuji, dnes již asi pátý den, azurově modré nebe, bez mráčku a k tomu stále ještě silné slunce, na tuto dobu dost silné, asi se vrátilo dlouho očekávané babí léto, uvidíme, ale má se to zkazit. Jo a zase mně vykvetl kaktus, který ještě nikdy nekvetl, jako by se zbláznil, či se bránil nastávajícímu zimnímu spánku, který ho stejně nemine, dobře ho zazimuji, to si piš, klučíku…  číst dál

Je mi tak nějak zase zle, smutno a to tak, že ze všeho… Já vím, že píši samá negativa, samé deprese, tak to nečtěte, nebo mi pomozte, ale mně již není pomoci, jak říká moje zákonná. Dlouho jsem nic nepsal, nemám motivaci, události se se stálou pravidelností opakují, původně jsem, chtěl dokončit ten můj seriál „Tento způsob léta…“, tentokráte již potřetí, ale ono není vlastně o čem psát, ale nějak se mi vše v mé mysli zamotalo, protože dvě uplynulá léta utekla jako voda a sám jsem byl a stále jsem  zmítán v tom marasmu. Bez práce, bez peněz, bez motivace, bez cíle a celkově unaven… A letošní léto nebylo jiné… Tento způsob léta… Jo, jo, stále to samé…  Jak to uteklo, aniž bychom to zaregistrovali, to léto, v těch hicech jsem ani z domu nevylézal, zrušil pochody naší walkingové skupiny a nyní, tak jak jsem to psal minule, vše se opakuje, léto pryč, samá strniště, vůně rozmetané chlévské mrvy, Travní cestu nám jezeďáci zase přiorali, otvírá se mi kudla v kapse… Slunce zapadající v osm hodin, ranní sychravo a vlaštovky na drátech čekající na odlet (nikdy jsem ho nezastihl). Léto krátké jako bys proutkem švihl. A ani jsem v tom létě skoro nic nenafotil, škoda. číst dál

Téma, které mě nedává spát, vždy když vidím ta skleněná pole, adrenalin se zvedá, mám chuť vzít kámen a občas jim něco rozbít. Ty odporné sluneční elektrárny, za které všichni obyčejní lidé trpíme formou drahé energie. Ale nejvíce trpí naše krásná krajina, zohyzděná těmito "sleněnými poli" na úrodné půdě, všude tak, jak se komu zachtělo. Je to, krom církevních restitucí zase jedna z tragédií našeho národa, národa, kde vítězí bezpráví, korupce, peníze a normální rozum nemá šanci. A to vše díky naší ubohé vládě či vládám minulým, hamba blít, jak se říká. (Nerozčiluj se, praskne ti žilka v hlavě...) číst dál

Borecké skály, ještě jsme tam nebyli, ani nevíme, co máme za humny za nádheru. Tak jsme si tam švihli další pochod s naší skupinou „Přátelé Nordic Walkingu Jičín“. Neděle jako vyšitá, po minulém lijáku ani památky, obloha vymetená, slunce pálilo o sto šest a na nádraží 19 sportovců, walkerů, včetně hostů. Paráda. Zeleným vláčkem „Vindobonou“ jsme dorazili do Rovenska pod Troskami. Chtěli jsme vidět ty obrácené zvony, ale kaple byla zavřená, vedle v kostele byla mše, kde farář kázal asi deseti věřícím nějaké nesmysly v tom smyslu, že prý již skončilo velikonoční období, tomu se nedá rozumět… číst dál

Tak jsem se odhodlal... Odhodlal, po vynechaných šesti pochodech, oprášil hole, oblékl bohužel džíny, nic jiného jsem ze šatníku neoblékl, můj pas a břicho narostli do obřích rozměrů, moje živá hmotnost jak se spisovně říká, se přehoupla o pět kilogramů přes cent, již nejsem docent, ale tlusté nepohyblivé prase. Řekl bych spíše nový druh, prase dýchavičné. číst dál

Dva roky poté…, jaké dva roky? Ano, je to tak, dnes je to dva roky, co mně to skolilo, skoro, tedy málem infarkt myokardu, ale byl to jen nástup angíny klitoris, tedy promiňte, pektoris. Byl první máj, lásky čas, byli jsme s mojí oblíbenou partou na Božím Daru již od čarodějnic na závodech „Nordic Walking bez hranic“, kam jsem tak rád jezdil, škoda, že tyto závody jsou již minulostí… Proč to vlastně píšu? Dlouho jsem nic nenapsal, trápí mě to, ne že by nebyla inspirace, ale spíše lenost a marasmus v duši vzniklý tak dlouhou zimou, nebyla letos krutá, ani sněhu jsme tady vlastně vůbec neměli, ale ta délka, to má na člověka v mém věku vliv, vliv ve smyslu negativním, což se odráží v celkovém fyzickém i duševním zdraví… Jsem po té dlouhé zimě zničen, unaven, ochromen, zdravotně a duševně takzvaně v prdeli, nemohu nastartovat, chybí inspirace, vůle a hlavně pohyb. číst dál

Objevili jsme "turistický" i ten pravý pramen řeky Cidliny. Jako zprvu malý potůček míří z Košova dolů do kraje, aby jako větší regulovaný potok protekla Jičínem a posléze pokračovala úrodným krajem krkonošského podhůří až k svému cíli, kdy se u Libice nad Cidlinou vlévá do Labe. číst dál

Tak je po všem… Co si o tom má obyčejný člověk myslet. Máme nového prezidenta, tedy jestli vydrží do březnové inaugurace, tedy střízlivý. Co národ chtěl, tak má, spíše bude mít, máme se na co těšit. Už nám to začíná, kabaret Hohe a do nedej bože na pět let. číst dál

To co jsem dnes zažil, vlastně všichni zažili, nepopsatelné, neskutečné, myslím tím naši walkingovou partu. Slzím. Brečím tady doma blahem při myšlence, co jsme dnes zažili. Když píši tyto věty a můj další blábol, tak slzím, ale já za to nemohu, jsem to v jádru měkkýš, nestydím se za to, každý jsme nějaký a vlastně svým způsobem zranitelní, číst dál

Svítá naděje, slunce svítí, den se začíná prodlužovat, svítá naděje, že se z těch sraček konečně dostaneme… Přijde nový rok, ostatně jako každoročně, začne nový život i snad ta naděje, neboť naděje umírá poslední, jak se říká.  číst dál

Už je to skoro za námi, už jsem se nakecal dost, ale nedá mi to, abych si ještě neutrousil pár slov na toto „nádherné téma“… číst dál

Projíždím si tady náhodou moje články, abych chytil nějakou inspiraci a narazil jsem na loňský článek "o zase těch hnusných vánocích" a překvapil mě nový komentář od neznámého čtenáře z letošního prosince, cituji: "vanoce je nejhnusnejší svátek celeho světa". To je můj člověk, i když inkognito. Tak mám zase psát o vánocích, když jsem svoje pocity napsal již vloni? Není o čem psát, jsem vyhořelý jako stará stodola a při pohledu do novin a nedej bůh na telku, tak je mi zle. Moc se sice na televizi nedívám, ale co se dnes děje třeba na TV Nova, to už je nehoráznost, během zpráv jsou již dvě reklamy, o filmech a seriálech ani nemluvě, tam jsou reklamy každých deset minut a seriál je přerušen reklamou a dnes jak jinak než masírováním vánoc. Reklamy na léky, pro seniory s bačkorami, další balení s hodinkami (jistě švýcarskými), Clavin, aby ti vyrostly růžky a abys zdolal ty krasavice, které se na obrazovce svíjí a vystrkují své vnady před každým hokejem, i v seriálu pro doktory, víme o který jde, na klouby, na prostatu, na nadýmání (farmaceutický průmysl si mne ruce), i na hovno a další sračky na vlasy opravdu plné a nadýchané, řasy dlouhé jako týden před výplatou a vložky absolutně tenké a suché a bez zápachu... Prostě humus.  číst dál

Po prvním letos napadaném sněhu osiřela i naše Travní cesta, o které jsem psal letos v červnu. Šel jsm po ní, částečně zafoukanou sněhem, do jedné třetiny byly stopy od kola a pak už jsem šel sám boříce se do naváteho sněhu. Jen zaječí stopy mě doprovázely. Vzpomínal jsem na výše zmíněný článek, kde jsem uváděl, jak si "jezeďáci" z ní každoročně neprávem ukrajují. Ještě než napadl letošní sníh bylo jasně vidět, kam až si zase přiorali, musím to dát do novin, jinou možnost nemám. Uvidíme na jaře... A Pedro nerozčiluj se, říkám si v duchu... číst dál

Tak jsme si to zopakovali.Cestu z Kyjí do Košova a k pravému prameni Cidliny. Vloni v prosinci jsme to šli, ale byli jsme mystifikovaní turistickým značením, které označovalo pramen Cidliny. Omyl, přátelé, skutečný pramen se nachází úplně jinde... Tak jsme si to štrádovali vybaveni holemi, jak jinak známou cestou míjejíce ten údajný pramen, který teče do malého rybníčka. Z vlastivědné tabule jsme se dočetli, že ten rybník nechal vybudovat kníže Rohan, jak o něm zpívá Richard Miller. číst dál

Tak jsem skončil, vzpomínky a krásné fotky zůstávají, nevím, zda se tam ještě někdy vrátím, asi ne... číst dál

Nedá mi to, ale musím se o tom zmínit, o tom co se děje poslední dobou s tak tradiční, krásnou a  smysluplnou akcí, jako je každoročně "Jičín, město pohádek". Ještě nedávno bylo náměstí a přilehlé ulice plné dětí, pro které různé organizace vymýšlely různé hry, kreslení, stavění a vůbec všeho. číst dál

Musím se s vámi podělit o zážitek, sice staršího data, ale nedá mi to… Jednou, když jsem ještě pracoval, pospíchal jsem. Pospíchal jsem tak, že jsem v obci překročil povolenou rychlost a řítil se osmdesátikilometrovou rychlostí. Na čtyřicítce. Normálně to nedělám. číst dál

Ohlédnutí za létem, aneb koncert balíků. číst dál

Vracím se ještě jednou k svému minulému blogu, kde jsem popisoval naši krkolomnou cestu na novopacku. Chodíme rádi, máme vynikající partu skvělých lidí, také trochu v letech, chodíme s holemi, chodíme rychle, čili provozujeme Nordic Walking, tedy tzv. severskou chůzi. To zná dnes už každý. Prima sport, ale o tom někdy příště… číst dál

„To byl zase mazec“, pravila Maruška asi dva kilometry před cílem našeho posledního walkingového pochodu „Cestou K. J. Erbena na novopacku. Maruška, která několikrát prohlásila, že více jak osmnáct kilometrů nepůjde, předminule zvládla dvacet jedna a nyní celých dvacet pět kiláků. Asi ji podrželo to lesní ovoce a plody, které cestou sbírala a konzumovala, že tak vydržela… číst dál

Když jsem byl mladý a ještě mladší kluk, tak jsem vždy v létě na prázdninách u babičky, tedy u babiček, měl jsem dvě od sebe vzdálené jenom přes pole, vyhledával makovice. Ne jako dnešní narkomani, ale makovice již zralé, hnědé a suché, mák v nich musel šustit. Babička ho většinou přisévala do krmné řepy, aby byly vidět řádky vyrůstajících řepných rostlinek. Utrhnu makovici, udělám v ní dírku a vysypu krásný modrý mák do dlaně a šup do pusy, lahoda. Až na ty plné zuby máku. Miloval jsem to. číst dál

Už mě to nebaví, pozorovat, jak ta léta plynou a utíkají. Vloni jsem napsal první svůj blog na toto téma 31. srpna. Včera ráno se situace opakovala. Proti loňsku, jsem vyšel ráno do našeho kvelbu, tedy Jednoty COOP, jak se to dnes jmenuje, proti loňsku jsem vyšel střízlivý a zase jsem to spatřil. Na stejných drátech před domem sedělo hejno štěbetajících jiřiček. Ale opravdu velké hejno. Ještě nebyla svatá Anna, chladna z rána a ty potvůrky štěbetající jako „moje“ walkerky, tedy členky naší sportovní skupiny, si již klidně sedí na drátech a švitoří jak o závod a o měsíc dříve, než před rokem, mrzuté… Je to nějaké znameni? Asi ano. číst dál

Kdo nechce, nebo se na to necítí, ať to raději nečte, nic příjemného… číst dál

Nedá mně to, ale musím utrousit pár slov o jedné dominantě našeho okolí, která zaujímá jedno z předních míst v mém současném životě, ostatně i mých přátel, alespoň si to možná i naivně myslím. číst dál

Mám v psaní velký skluz... Nebýt duševně a psychicky rozhozený ze situace kterou jsem popsal v předchozím mém dnešním příspěvku, tak ani nepíšu. Tato úvaha, kterou jsem chtěl psát, mně však můj vygumovaný mozek hlodala již delší dobu a tak až nyní... Dlouho jsem se na to chystal... číst dál

Všude se o tom mluví a píše (marně), jak stát s námi obyčejnými občany zachází. Nyní to prožívám na vlastní kůži, nikdy jsem si nemyslel, že mě něco podobného potká, vždyť co se mně netýká, mně nevadí, tak jsem v pohodě, ne? číst dál

Už jsou tady, pár jsem jich viděl, poslové jara, vlaštovky. V září jsem si ve svém článku stěžoval, že si klidně odlétly, ani se nerozloučily a nyní přílet snad nikdo nezaznamenal. Plných sedm měsíců nám tu chyběly, dlouhá doba, ale jak to uteklo, ostatně jako všechno, čas je pomíjivý... Již před týdnem jsem byl u bráchy na chalupě na nymbursku, tam je tepleji a spatřil jsem je. S jakou radostí se proháněly po modré obloze za hlasitého pokřikování, jako by se nám hlásily, že jsou zde. Dnes se sporadicky ozývají i u nás. Brzy jich bude plná obloha a až přiletí jejich kolegyně jiřičky, to bude rachot. Škoda, že jim dnes schází jejich tradiční hnízdiště ve venkovských chlévech plných tak chutných much. Vzpomenu si na dětství, které jsem trávil u babiček na vsi a v každém jejich chlévě hnízdily. To bylo rámusu... číst dál

Je to tady. co? No přece zahradní grilování, opékání, debužírování a tak dále a tak dále... číst dál

Tak je to tady zase, velikonoce, další zprofanovaný svátek. Ale má svoji historii, oslavují ho v lokalitách tradičně více náboženských, na Moravě, Slovensku atd... Jejich tradice, kroje polévačky, šukačky a další patří jistě ke koloritu těchto krajů, kde ctí tradice, nic proti tomu... U nás je to spíš o konzumu, vždyť víme, že nás reklama unavovala již v zimě svými upoutávkami na tyto svátky. Jaký hnus... Poslouchal jsem v rádiu, že v zemích na západ od nás, nechápou, co tady blbneme, oni tam slaví velikonoce pouze odpočinkem a rozjímáním, nic více....  číst dál

Odporné téma, ale to je jenom nadpis... Nebojte, nejsem násilník, na ženu bych nikdy nesáhl, na jakoukoliv. Ale k tématu. Mám sny. Sny, které si většinou pamatuji. Když mám sny, tak se zpravidla dobře vyspím. Barevné a živé sny mě pronásledují celý život. číst dál

Nevím už, kolikátý to byl ten můj poslední pobyt v nemocnici za poslední rok, to je jedno, mám o zkušenost víc... Již dvacet let se naši politici dohadují o všelijakých nových koncepcích a reformách našeho zdravotnictví, už je to pro normálního občana nudné, stále ty novinky v médiích poslouchat, ale jedno je jisté, jakékoliv změny se nás velice dotýkají, tedy hlavně našich peněženek. K čemu má to zdravotnictví vypadat, když se ministři střídají jeden za druhým, každý přijde s jinou koncepcí, kterou stejně nedotáhne do konce, protože je záhy odvolán z politických důvodů... Prostě nic jiného než politický boj o koryta, občane div se a plať, nebo nemaroď, či ještě lépe, jsi starý a nemocný, tak raději nežij. Škoda, že není euthanasie, proč se trápit ať to stojí, co to stojí. Ale to zase odbočuji. číst dál

Chce se mně blejt, když čtu ty články, co se kolem nás děje... Dále nekomentuji, přeposílám jeden ze článků, kterých jsou plná média. Ty šmejdy jedině postřílet... číst dál

Tak jsem jel před týdnem po naší „dálnici“, nebo-li panelové cestě, kterou kdysi vybudovalo naše JZD, ale to už je dávno, a tuto zkratku používá mnoho lidí… číst dál

Co sníh přikryl, jaro ukazuje. Je to každoroční tragédie našeho tak neslušného chování k přírodě a našemu prostředí. Jak tak občas jezdím krajinou, objevuji tu hrůzu, co si člověk dovoluje. Na druhou stranu se nedivím, když se poplatky za komunální odpad neustále zvyšují, pak je pro některé lidi jednodušší ten humus někam odvézt, ale co jejich svědomí? Takoví lidé ho nemají, je to odsouzeníhodné. Víc k tomu nemám co říci, za mě hovoří fotografie… číst dál

„Nakupujte hezky česky“, masíruje nás každodenní reklama. V televizi, v novinách, rádiu a v letácích, které nám mnohdy proti své vůli vkládají do schránky. Když navštívím obchod, jak s kamarádem rádi říkáme, jménem Penis market, čili náš oblíbený PENNY, zírám, jak se to tam mihotá českými vlaječkami, ještě chybí sovětská u budu si připadat jak na prvního máje v Praze na Letné… číst dál

Už je to tady… Jarní tání, jarní hříčky naší přírody, sníh mizí, záplavy začínají, zem je rozbahněná, bez gumáků to ven nelze. Ano, je to předzvěst tolik očekávaného jara, skřivan ještě nevrzl, asi má letos zpoždění, nebo se mu k nám nechce (není divu, když ten humus vidíme denně v televizi), ale to jsem odbočil… číst dál

Čistě náhodou jsem shlédl v televizi čtvrtý a pátý díl normalizačního seriálu „Druhý dech“. Viděl jsem ho kdysi dávno ještě černobíle, už jsem za ta léta na něj zapomněl, byla to tenkrát realita, dělal jsem zootechnika, vlastně skoro celý život od školy. Dnes s odstupem času jsem tento příběh zootechniků, agronomů, veterinářů a dojiček shlédl s úžasem, jak je pravdivý… Jaká to byla doba, v níž jsme žili, pracovali, jak nás to zemědělství vlastně živilo, jak jsme byli pro tu práci zapálení. číst dál

Zase mě kamarádi přemluvili, abych sdělil své zážitky z tolik v mých článcích kritizovaném krámu zvaném Kaufland, moje více jak osmdesátiletá maminka vždy říká rakousky „kchauffland“, což mě osobně silně rozčiluje, ale nedivte se jí, v cizině prožila s otcem mnoho let a ten rakouský přízvuk ji zůstal. číst dál

„Když muž se ženou snídá…“, zpívá v krásné písni náš mistr, božský Kája, tu píseň mám rád pro svoji pohodu a lyrický text. Mnohokrát jsem při poslechu tohoto songu toužil takovou situaci zažít. Bohužel naše sny, přání a touhy se nám mnohdy a skoro vždy na hony vzdalují naší každodenní realitě. Realita všedního dne nebo všedních dní, to je ten marasmus, ve kterém žijeme, ale mnohdy si za něj můžeme sami, pro svoji lenost, lhostejnost, všednost a nakonec nechuť něco měnit, měnit něco, co jsme si sami za ta léta vybudovali. Je to škoda, život je tak krátký, uteče jako okamžik, ani se nenadějeme a budeme se muset duševně připravovat na hrůzu nastávajícího stáří. A pak se ohlédneme dozadu a zjistíme, že jsme vlastně nic výjimečného neprožili, ale to už se nedá vrátit za účelem, abychom něco napravili. číst dál

Napětí v naší vlasti stoupá, proč, kvůli našim Romům, kteří si poslední dobou dovolují, co se jim zlíbí. Ještě, než zveřejním, citace článků, které se mně dostaly do rukou, malá osobní poznámka. Již jsem se částečně zmínil o tom, když jsme byli s turisty ve Slovenském ráji, kde je největší koncentrace cikánů na Slovensku, ale co jsme tam zažili, to je otřesné. Největší známé gheto je v Letanovcích. číst dál

Tak jsem spočinul na vyvýšeném místě nad sousední vesnicí, slunce i nyní v lednu zářilo, vzduch čistý jako sklo a kochal se. Kochal jsem se a ne poprvé nad tou nádherou, nádherou našeho kraje, kde žijeme a dýcháme čistý podkrkonošský vzduch. A modrá obloha plná letadel a jejich bílé čáry za nimi. číst dál

Chytrá vláda ! Veřejně prospěšné práce budou vykonávat nezaměstnaní, kteří déle než dva měsíce pobírají od úřadu práce příspěvek v nezaměstnanosti. Cikáni však příspěvek v nezaměstnanosti nepobírají, protože nikdy nepracovali. Ti dostávají sociální dávky, které nejsou vázány na vykonávání veřejně prospěšných prací. Takže toto řešení, co vymyslela naše vládní garnitura, není zaměřeno na to, aby cikáni začali pracovat, ale proti nám ostatním, kteří jsme byli léta zaměstnaní a povinně jsme odváděli do státní kasy sociální pojištění. Pokud přijdeme o práci a neseženeme si rychle novou, tak za pár drobných po dvou měsících na pracáku půjdeme zametat ulice a sbírat psí hovna. A cikáni, kteří nikdy nepracovali, budou nadále pobírat štědré sociální dávky. Pěkně to pan Drábek vymyslel a celá vláda schválila. Paradoxem je, že spousta lidí tomu ještě fandí, protože si myslí, že to konečně postihne ty, kteří se práci léta vyhýbají a jen nastavují ruce. Omyl vážení, postihne to nás, ostatní slušné občany, kteří přijdou o práci! A od protější nálevny nebo herny se nám budou chechtat cikáni, kteří nikdy nepracovali a pracovat nikdy nebudou. Potom je na zváženou, pro koho tu naše vláda je ??? Prosím, pošlete to všem známým, ať vidí, jak s námi vláda opět vydrbala!!! (Zdroj a citace z Facebooku). číst dál

Přátelé, jsem zase po dlouhé době rozpálený do běla… Co si ti kapitalisti a Němci obzvláště o nás myslí, že jsme stádo ovcí s kterými se zase může lehce  manipulovat? číst dál

Dnes mě zase nahrál do noty článek, v kterém udávají, co zase naše potravinářská inspekce zjistila, ale to  není nic nového pod sluncem. číst dál

Něco se děje a začíná to být alarmující. Vyhynulo nám ptactvo. Kosa jsem již neviděl, ani nepamatuji. Leda snad ještě by se mohl spatřit ve městě, ale u nás na vsi jsem ho nespatřil již několik měsíců a to chodím často ven a pozoruji přírodu, ale příroda ztichla, ptáka, či kosa opravdu není vidět. Mrtvo... číst dál

Kam jsme se to dostali, zůstává rozum stát. Že jsme zkorumpovaným národem, to všichni víme, nakonec nám to dnes a denně naši politici  a policajti i na vysokých místech předvádějí. číst dál

Tak je to konečně za námi, nejen ty nešťastné vánoce, ale i ten Silvestr. Po odpoledním rozjímání a poslechu muziky, to večer dopadlo, jak jsem předpokládal, Šel jsem spát v osm hodin večer, střízlivý a duchem očištěný, ani nevím, kdy přišla manželka z odpolední šichty, to už jsem spal, asi mě uspalo rádio, které jsem si slabě pustil a poslouchal na něm samé rockové pecky. Je zajímavé, že mívám problémy se spaním, ale tentokrát mě neprobudily ani rachejtle bouchající v půl noci jako každý rok kolem nás. Asi si to musel nějakým způsobem vzít můj organizmus vážně, že si chce alespoň na konci roku odpočinout a „spláchnout“ ta svinstva, která se v něm za uplynulý rok nastřádala.                                                                          číst dál

Tak to je za námi, ty nešťastné vánoce, stromek musí stále svítit, já ho stále vypínám, energie je drahá, to si u nás nikdo neuvědomuje… Jsem rád, že je to za námi. To věčné obžerství, cukroví, řízky, klobásy a tak dále. Mně stačí polévka, hrachovka, byla jako vždy fajnová. číst dál

Člověk neznalý věci a problematiky jako jsem já, se diví, kolik psů je chováno v domácnostech, usedlostech, dvorech, farmách i v postelích… Tato úvaha mě napadla, když jsem se zase jak jinak ráno probudil a zase ho slyšel, vlastně mě vzbudil, spím při otevřeném okně i v zimě a orientace ložnice je přímo na sousedův dům. Soused je dobrý chlap, vycházíme spolu velice dobře, ale problém je v tom, že si před pár lety pořídil (asi jako neznalý problematiky chovu psů, jako já) štěně, fenu německého ovčáka. Nic proti tomu, co je mladé, je hezké a roztomilé.   číst dál

Mám zase nějakou krizi, k té předvánoční se přidává celková, nemám náladu, nic mně nebaví, otevřu noviny, projdu je a pak jdou do sběru, už ani ten net mě nepřitahuje, prostě krize jako nikdy. A ještě k tomu jsem líný jako prase, doktoři mně nařídili denně chodit hodinu, ale byl jsem vlastně jenom dvakrát, celý týden jsem zalezlý doma jako jezevec a válím se u televize a ta mě také nebaví, čím více programů člověk má, tím hůře a pak z toho válení mě bolí celý člověk, ale ven z lenosti nevylezu… číst dál

Jsem to vůl. Korunovanej. Ale co by člověk neudělal pro klid v rodině, tedy té mojí, která mně již několik měsíců, co jsem nemocen, jenom zlobí, ale to už víte. číst dál

Třetí adventní neděli jsme si s kamarádem vyjeli na osmikilometrový walking kolem pramene řeky Cidliny. Člověk by neřekl, kolik máme kolem sebe všude krásy ještě neprobádaných lokalit, tedy alespoň pro mě. A na adventní neděli v polovině prosince se vybarvilo nevídané počasí, čistá modrá obloha, slunce v plné kráse a teplota vysoce nad nulou. Tak místo do bazénupodle mého původního plánu, ven a do terénu, hole do auta a posléze do rukou a už se jelo. U trati v malé osadě Kyje jsme nechali stát vůz a vyrazili do mírného kopce po značené pěšině. Cesta byla místy mokrá, ve stinných partiích lesa leželo trochu zmrzlého sněhu, prostě pochod, který neměl chybu. Ta vůně lesa a čistého vzduchu, pořezaného dřeva, za svitu slunce na úplně čisté obloze, kterou občas křižovalo zase to nějaké letadlo zanechávajíc za sebou bílou stopu. Furt ta letadla pozoruji, to je nemoc... číst dál

Politika mě sere, ostatně jako asi  jako každého normálního chudého občana, jako jsem já a ostatní. Ale dnes mě zaujal článek v novinách, jak se naši vojáci připravují na další misi do Afganistánu, která má údajně propuknout na jaře. My normální občané si musíme utahovat opasky, vše se zase bude zdražovat, stát je v prdeli (tedy v deficitu, jak jinak) a armáda si s námi za naše daně dělá, co chce. číst dál

V minulém blogu jsem vyjádřil svůj soukromý názor na vánoční svátky. Vesměs negativní, čím jsem starší, tím více vánoce nesnáším… Nyní zase jeden můj pozitivní postřeh. Asi jsem to nějak více zaregistroval teprve letos… Ve velkých městech již dlouhou dobu bývá pravidlo a společenská událost, že začátkem adventu se na náměstích staví a posléze rozsvěcí vánoční stromy, pije se svařák a teplá medovina a lidé se scházejí pár týdnů před vánoci… To jediné mně na těch vánocích nevadí, když jsou lidé venku, korzují mezi krámky, popíjejí si a diskutují a posléze si vzájemně přejí vše nej…(jak zprofanovaná je to věta, ale je to tak už od pradávna, asi). číst dál

Původně jsem měl už skoro napsaný článek o mém pobytu v nemocnici a celkově o našem zdravotnictví, ale to bych ani nebyl já, abych ho nechtěně ztratil. Prostě jsem ho (ten článek) v rozpačitosti, roztěkanosti, možná v mírné opilosti, to nevím a také z důvodu, že mám rád pořádek všude, tedy i v mém počítači, asi hodil do koše, tedy toho počítačového a koš vysypal… Jsem to ale pako, jsem si řekl, když jsem ten zmíněný článek v PC hledal, marně… O nemocnici už psát nebudu, ztratil jsem básnické „střevo“. číst dál

Po návratu z nemocnice jsem se šel projít. Lékaři jednotně doporučili chodit, chodit, chodit a to hodinu denně. No dnes jsem dle doporučení ještě neměl, přesto jsem si jen tak vyšel. Kam jinam, než na naší „Travní cestu“, která byla nádherně suchá a měkká od té trávy. Už měsíc nepršelo… Včera si už národ stěžoval v televizi, takové sucho nebylo v listopadu prý 130 let, asi je to tak.  číst dál

Tak jsem se rozloučil, s mojí skvělou walkingovou skupinou, bandou tak skvělých lidí, že se to snad nedá slovy vyjádřit. Rozloučil jsem se s nima na startu 26. letošního pochodu. Někteří se omluvili, přesto se nás sešlo jedenáct, jedenáct tak skvělých lidí, mých kamarádů, nechápu, proč je ta moje tak nenávidí, proč, protože nic takového v životě nezažila, ale to je její problém, tak má smůlu... Této skupiny se stejně nevzdám, kdybych měl chcípnout, tolik jsme toho již společně zažili, to se nedá popsat. číst dál

Dostal se mi do rukou článek, kde novopečený ministr zemědělství (kolikátý už?) popisuje, jak s námi evropská unie cvičí. Když tento novopečený ministr nastoupil do funkce (přesně v den mých narozenin), tak jsem si říkal, další katastrofa, politik, který „zkurvil“ dopravu, se nyní bude „srát“ do oboru, v kterém neviděl v životě krávu ani prase, leda tak na talíři. Po přečtení onoho článku jsem poněkud poopravil mínění o něm, ale kde je pravda, nedělá se jenom hezkým a není to zase laciný populismus? Nevím, natolik tomu zase nerozumím a asi to je lepší, lepší je nic nečíst… číst dál

Tak tady nyní sedím a zase mě ovládá lenost a nechuť něco dělat, tedy myšleno fyzicky, tak přemýšlím, že nemám ještě přezuto. Tedy né polobotky na mých nohách, ale pneu na mém miláčkovi, malém, roztomilém, střediskovém Citroenku. Zase kydám nesmysly, ale vo tom to je, ne? číst dál

Optimismus se vrací, mám radost. Z čeho? Z dneška. Jinak obyčejný inverzní den, ráno mímus tři stupně, celý den bez slunce, zato krásně ojíněná příroda zmrzlou jinovatkou na stromech a keřích. číst dál

Jak roztomilé… Přátelé včera jsem byl po dlouhé době zase v Hradci za účelem podepsání obchodní smlouvy na dodávku zemního plynu pro svého mladšího synka. Na netu jsem si našel umístění zákaznické kanceláře RWE, která sídlí v Atriu, což byl dříve jediný socialistický obchoďák, ale nějak si již nepamatuji, jak se jmenoval. Prostě hosip funguje.  Už jsem si vzpoměl, byl to PRIOR !!!     číst dál