Náhodně vybraný článek z "Deníku lázeňského povaleče". Zdejší minerální železitá voda má asi silný vliv. Ženské po ní mají velká břicha, přemýšlím zase u snídaně pozorujíce ty naše servírky co nás obsluhují. Všechny mají velká břicha, tedy skoro všechny dovoluji si odhadnout tak čtyři z pěti. Jenom jedna mladičká tady břicho nemá, ale ta je zase naopak pitomoučká a úplně nemožná, jako včera při obědě kdy nevěděla čí je, nosila jídlo po jednom talíři takovou dálku až z kuchyně, hrůza. Než nám přinesla oběd, tak by vyrostl kedluben na zahradě... Ostatní mají cejchy kam se na ně hrabu, tedy hrabal jsem se, když jsem ji ještě měl, ha, ha... Zhubnul jsem sedm kilo a dělám z toho vědu.
Je to asi tou vodou, že mají vytahaná břicha, gravidní být nemohou to by byla řízená reprodukce všechny takhle najednou, jsou mezi nimi i starší vybouchané bambitky jak se říká, ale chudáci ty mladé, stále si musí povytahovat padající kalhoty pod těmi břichy.
Mám po rotopedu, tedy správně řečeno tréningové ergometrii, opět jsem se nezadýchal ani nezpotil a stojím před rozhodnutím zda mám vyrazit ven či zvolit regál u televize, kdo mi poradí? Musím se rozhodnout, jak složité, co? Jako být či nebýt nebo žít či nežít. Má vylézt slunce, ale až v poledne.
Přestalo mrholit, tak jsem se vydal na opačnou stranu a to na nádraží, které je trochu renovované. S opravou nádražní restaurace se srali několik let, docela se jim to povedlo, ale místnosti kolem jsou ještě stále jedno staveniště, díky vysokému stropu je zde špatná akustika, ale to k nádraží patří. Koukám kolem, kde jsou tradiční nádražní santusáci a povaleči, ale po nich ani památky. Jen pár hostů. Ochutnal jsem postřižinskou jedenáctku a po prvním loku konstatuji, že je dobrá, taková tmavší, řízná a chmelová, prostě dobrota. Moje třetí pivo v lázních, snad se walfarin nezblázní...
Ten můj chytrý telefon je tak chytrý jako rádio, kolem poledne má vylézt slunce, ukazuje mně a taky že jo... Bouchnul jsem si tedy ještě jedno, nebudu to přehánět a jdu na oběd.
Katastrofa, aneb co mě to potkalo, po klasické a příjemné uhličité koupeli následovala klasická masáž, bohužel jenom záda z důvodu rozřezaného hrudníku a to ještě v sedě. To co jsem prožil to dosud nikdy, to nebyla masáž, ale lechtání a hlazení zad za doprovodu neustálého štěbetání mladé masérky, jestli to masérka vůbec byla, neustálé štěbetání o tom, že bydlí v Dymokurech, jestli tam někoho neznám a tak dále. Plky. Takové zklamání jsem tedy určitě nečekal, jsem otráven... Mám pouze mastná záda a blbý pocit. Jdu do Violy na kafe.
Dnes poslední procedura, skupinové dechové cvičení bylo také o ničem, to můžu dýchat takto sám na pokoji, doma nebo třeba v lese a nepotřebuji k tomu rehabilitační sestřičku, která se u téhle dýchací předváděčky evidentně nudí. Venku pěkně sprchlo, tak jsem se vydal do velkoměsta a skončil na zmrzlině a v Bílé růži, dám si Urquell a basta. Zase mě bolí zub, bože kdy to skončí...
Dnes máme na postelích nové povlečení tak se musím osprchovat, umýt prdel a penis, snad nebudu zase krvácet z toho řezu na noze jako dnes v noci, ani jsem o tom nevěděl. Krve jak z vola na podlaze záchodu. Tak dobrou..