V minulém blogu jsem vyjádřil svůj soukromý názor na vánoční svátky. Vesměs negativní, čím jsem starší, tím více vánoce nesnáším… Nyní zase jeden můj pozitivní postřeh. Asi jsem to nějak více zaregistroval teprve letos… Ve velkých městech již dlouhou dobu bývá pravidlo a společenská událost, že začátkem adventu se na náměstích staví a posléze rozsvěcí vánoční stromy, pije se svařák a teplá medovina a lidé se scházejí pár týdnů před vánoci… To jediné mně na těch vánocích nevadí, když jsou lidé venku, korzují mezi krámky, popíjejí si a diskutují a posléze si vzájemně přejí vše nej…(jak zprofanovaná je to věta, ale je to tak už od pradávna, asi).
Slavnostní rozsvěcení stromků dorazilo i na naše vesničky a je to dobře, dříve to tak velkolepé nebylo. Konkrétně třeba letos u nás na vsi. Dnes již dosti vzrostlá živá jedle rostoucí na návsi již mnoho let ověnčena žárovkami a připravena na „start“. Hasičská zbrojnice na návsi byla přebudovaná na hospodu, spartánsky zařízenou, ale zaplať Pán bůh za ni, v létě měla snad největší výtoč piva na okrese, jak ti vitiňáci chlastají, alespoň je znát, že vesnice nevymřela. Adventní setkání se konalo právě před ní, ve vojenském kotli se vařil svařák ve velkém stylu, v knajpě u rozpálených krbových kamen se točilo pivo a jiné dobroty, nechyběla ani výstavka dětských prací na vánoční téma a hospodyně donášely na ochutnání svoje vánoční pekařské výtvory a různé štrůdly a sladkosti. Venku hrála živá hudba, nějaké veselé trio, které v závěru večera, když děti odešly, nás v hospodě u kamen obveselovalo skvělými "sprostonárodními" písněmi. Legrace až nad hlavu…
Přišlo tolik lidí i s dětmi, že se to nedalo spočítat, ani je člověk nezná, jak se nám ta naše ves omladila, prostě jedna maminka s dětmi za druhou. Říkáme, jak nám ty holky ve vsi dobře „březnou“ a posléze rodí, to je dobře, aspoň má vesnice budoucnost. (Pozn.:kdybych býval měl jako bývalý zootechnik takovou březost ve svých stájích, to by bylo…)
Čeká nás další adventní setkání naší walkingové skupiny na náměstí našeho okresního města a již se těšíme, bude to náš druhý advent a můj třetí. Na ten s kamarádem vzpomínáme, to jsme korzovali po městě ještě sami a dobře se u toho zlili. A aby toho nebylo málo, museli jsme se ukázat za účelem další konzumace ještě v naší vesnické knajpě. A jak to dopadlo? Jak jinak, oba s rozbitými ksichty a to tak, že velmi, hrůza se na sebe do zrcadla podívat, to bylo krve jako z vola… Tedy ze dvou volů… Následující advent s naší partou již proběhl ve vší slušnosti a máme na co vzpomínat. Jediný klad těch vánoc, už aby bylo jaro a po všem…