Dva roky poté…, jaké dva roky? Ano, je to tak, dnes je to dva roky, co mně to skolilo, skoro, tedy málem infarkt myokardu, ale byl to jen nástup angíny klitoris, tedy promiňte, pektoris. Byl první máj, lásky čas, byli jsme s mojí oblíbenou partou na Božím Daru již od čarodějnic na závodech „Nordic Walking bez hranic“, kam jsem tak rád jezdil, škoda, že tyto závody jsou již minulostí… Proč to vlastně píšu? Dlouho jsem nic nenapsal, trápí mě to, ne že by nebyla inspirace, ale spíše lenost a marasmus v duši vzniklý tak dlouhou zimou, nebyla letos krutá, ani sněhu jsme tady vlastně vůbec neměli, ale ta délka, to má na člověka v mém věku vliv, vliv ve smyslu negativním, což se odráží v celkovém fyzickém i duševním zdraví… Jsem po té dlouhé zimě zničen, unaven, ochromen, zdravotně a duševně takzvaně v prdeli, nemohu nastartovat, chybí inspirace, vůle a hlavně pohyb.
Lenost mě zdolává a ne se jí zbavit, přibývám na váze, puchnou mi nohy, bolí kolena, vrací se dna, „dnový“ palec jako prase a já čumím, žeru prášky, natírám klouby předraženou mastí od doktorky, ona za to nemůže, to si pouze farmaceuti mažou kapsy a čekám co bude dál. Nic nebude, pokud se nevzchopím, zahynu… To je dnes zase téma, co? Ale já to musím dát na papír, i ty hnusné myšlenky, které mě ničí. Zase tady u toho poslouchám Lennona, právě hrají „Mother“, Matku, fantazie… Zlatý John…
Ale proč to píšu, původně jsem chtěl psát něco o jaru, přírodě, vlaštovkách, které konečně přilétly, skřivanech, kteří měli letos také zpoždění, o kaktusech, které mám již dávno venku, čtyři mně zahynuly, jsem zvědav, jak letos pokvetou, jestli, a tak dále, ale to už jsem kdysi vše napsal, nechci se opakovat. A také tom, že nám zase a to dost přiorali „Travní cestu“, to mi srdce rve nejvíce, co s to ti jezeďáci dovolují. Dám to do novin.
Místo toho si tady vylévám moji blbou náladu, ano blbou, je sice první máj, těšili jsme se na jaro, ale ze zimy ostatně jako několik let zpátky přišlo zase léto, jako minulý týden, příroda vše astronomickým tempem dohání. A já? Nedodáním, nestíhám, konstatuji jak ten čas utíká a nic pro to nedělám. Šest pochodů jsem vynechal, co to je za vedoucího, má jít příkladem a táhnout partu, netáhnu, jenom se stále ze zdravotních důvodů omlouvám a svůj sportovní nástup stále oddaluji. Sedím tu, plkám kraviny a pár mých „oveček“ mezitím píše zprávu z pochodu na kterém zase chybím, z pochodu na který jsem se těšil… Myslím na ně…
Nevím jak se z té deprese dostat. Nikdo mně neporadí, nepomůže, musím se z toho vysekat sám. Vysekat, to se řekne, famílii už rozsekanou mám, perspektiva nulová, teď je řada na mně.
Tak se mi ulevilo, komu se to nelíbilo, ať to nečte, snad bude lépe…
2024 ©