Píši to teprve nyní, nebyl dosud čas, chystal jsem se na to dlouho. Tato událost se odehrála třicátého srpna letošního roku o třicet jedna roků poté. O co tedy jde? O zcela „banální“ záležitost, jenom že jsem přišel, tedy přišli jsme o barák, tedy o krásný řadový dům, který jsem před jednatřiceti lety postavil a to vlastníma rukama svépomocí. Budoval jsem krásnou okrasnou zahradu a vše zveleboval. Příčiny ztráty nehodlám rozvádět, ostatně poslední dva roky se nemohl najít kupec a tak se dům musel prodat se značnou finanční ztrátou. Ještě není prodán ani profinancován, na katastru nepřeveden, ale již zde noví budoucí majitelé bydlí, ale to není na závadu, jsou to dobří lidé, i když první dojem může klamat. Ale s budoucím pánem jsme již navštívili místní knajpu, aby se uvedl do naší vesnice…
Stěhování bylo drastické. Dva týdny jsem balil, rozebíral a skládal do beden. To by člověk nevěřil, co se za tu část života nashromáždí krámů, zbytečností a dalších nepotřebných kravin, Však jsem také navozil do sběrného dvora asi čtyři káry krámů. A to tam zůstala plná garáž nábytku a věcí, které zatím nebylo kam dát.
Při balení jsem se chvílemi pěkně nabrečel při myšlence, co nás to vlastně potkalo. A ne vlastní vinou, na objasnění, žádná exekuce, ale nutnost prodeje tzv. pod tlakem vzniklých skutečností, bohužel…
Ptáte se, kam jsem šel? Jsem bezdomovec, bez majetku a bez peněz. Ale vážně, vzal nás prozatím pod křídla mladší synek a tak se vracím do domu, který jsem před jednatřiceti letech opustil, domu mých rodičů, kteří již nejsou, do domu, kde se synek narodil, role se obrátila. Nevím, co bude dál, už to neřeším, žiji ze dne na den. Tady je to jako po boji, čtyři lidé ve dvou místnostech a má se narodit malé, rozbouraná koupelna, kuchyň a záchod, splachujeme kbelíky dešťovou vodou ze sudu z venku. Masakr…
Pedro nestěžuj si, přizpůsob se, ono to nějak dopadne, říkám si. Dnes již nebrečím, chodím kolem bývalého domu bez emocí, mám to za sebou, mám tam ještě kaktusy a rajčata, zvládnu to, ten humus…
2024 ©