Tento rok je poněkud podivný

Tento rok je poněkud podivný

      S vypětím sil hledám patřičný název tohoto příspěvku, co se mi zase po dlouhé době honí hlavou.

Tento způsob léta už tu byl třikrát, to by bylo trapné, říkám si. Mám ale vnitřní chuť a nutkání zase po dost dlouhé době, koukám, něco napsat, zase nějakou kravinu, uvažuji nahlas…

      Ať přemýšlím jakkoli, nic zábavného na tomto nepovedeném roce skutečně nevidím. Zase pesimismus, že by? Ne, pravda jak to vidím a vnímám já. Začalo to jarem. Zase dlouho ne a ne přijít, ostatně jako každý rok.

To každoroční dlouhé čekání na konec zimy se stalo již tradicí, jaro ne a ne přijít a pak rovnou do léta. Člověk se těší a najednou vše uteče jako voda, vše nějak nudně, nezajímavě a bez emocí a vůbec bez zážitků, nic se prostě stále neděje a nakonec je tady konec tak krátkého léta.

      A vlaštovky už zase sedají na dráty. Letos přiletěly dlouho, sleduji to. Skřivani jakbysmet, tak jsem na ně čekal do poloviny března a špaček zavrzal poprvé o den déle, čtrnáctého března, vedu si záznamy… Kosové jsou kapitola sama pro sebe, ne a ne spustit svůj jarní zpěv, úplně připitomělí šlapali po trávníku tahajíc ze země žížaly a ne zazpívat. Poprvé jsem slyšel kosí popěvek až čtvrtého dubna, je to normální? Pamatuji, že ve městě popěvovali již v lednu, vždy ráno, když jsem chodíval v šest hodin do kanceláře a to většinou sedíce na okapu budovy. Je to vše nějaké divné, příroda si dělá co chce.

      Počasí jako by skutečně poznamenáno globálními změnami, jak se všude píše. Týden tropická vedra a týden zima a občas blahodárný déšť. Však také máme letos po celé zahradě a na dvorku exkluzivní trávník, proti jiným létům stále zelený. Nestačíme ho sekat. Já už jsem i to sekání vzdal, už nemohu ani za tou mašinou s pojezdem chodit. Bolí mě nohy, nemohu na dech. Doktor říká selhání srdce, toť má diagnóza.

      Tak jsem skončil i s Nordic Walkingem a moje skupina se postupně rozpadá a nenápadně vytrácí. Nemá kdo ji vést a řídit. Přátelé většinou vybíjejí energii s Klubem turistů. Prekérní situace…

      Kaktusy letos kvetou jak o závod, nechávám je na pokoji, moc se o ně nestarám. A moje rajčata jako obvykle perfektní. Nyní zrají všechny najednou, nedá se to množství zkonzumovat. A nyní již černají, letos jsem proti plísni nestříkal, mám bio rajčata, ale brzy bude konec. Nehnojím, nestříkám, nezalévám, pouze mulčuji proti plevelům a k udržení vláhy. Ale o tom jsem již psal kdysi.

 Medu se letos zadařilo, pár metráků jsme vytočili. Ještě není všechen prodaný…

      Léto končí, ostatně jako každý rok, nostalgická nálada se o mě pokouší. Pole jsou sklizená, začíná vonět hnůj. Hrách jsem letos prošvihl, vymlátili ho dřív než jsem se rozhoupal. To samé s mákem, je pryč, ani jsem si nezobnul. Jak jsem míval tuto činnost rád. Vše je nějaké divné… Kdyby byl alespoň podzim slunný, to mám rád… V sobotu máme v návsi loučení s létem, tak sbohem….