Drobné zápisky z nemocnice

Tak jsem dorazil. Je neděle devět hodin ráno. V tomto nemocničním bludišti chvíli trvalo, než jsem to našel, páté patro kardiochirurgie, pokoj číslo 6. Tak se vše stalo skutečností. Dva čekatelé na jednom nemocničním pokoji. Jak ve sběrné ohradě na jatkách… Do večera mě čekají nějaké přípravy a zítra asi v jedenáct půjdu na sál. Bude to věc naprosto neznámá i když jsem toho již dost přečetl. Teď tu pospávám a jsem docela malátný a bez oběda. Mám tu kousek chleba a sýra Gouda. Z okna je pěkný výhled. Klid před bouří…

První červnový čtvrtek 

Je po všem, dlouhá byla agonie na hradecké jipce potěžké operaci srdce. Nechci vzpomínat…Tak tu sedím od pěti hodin ráno, nemohu spát, sedím u otevřeného okna nemocničního pokoje naší okresní nemocnice a popíjím kelímkovou kávu z místního automatu z přízemí a pokouším se poprvé nasávat vůní letního jitra, které jsem měl vždy tak rád. Mám stále ještě otupěný čich, ale jistý náznak tu je. V protějších vysokých stromech, dubech, laškují mohutní hřivnáči, jak je ten nemocniční park nádherný za ta léta. 

Dnes je sobota nevím už kolikátėho

Na pokoji totální klid, ti tři polomrtví dědové stále spí. Kdybych tady neměl digitální techniku, zbláznil bych se☺☺☺... 
Dvanáctý den od operace asi, byl jsem dlouho v narkotickém obluzení, mozek stále občas vynechává, zajímavé zjištění, zítra již dva týdny z domu. 
Venku opět jasná obloha, jenom rorýsi a letadla brázdí modré nebe, bude zase heiss .
Tak jsem se pokusil osprchovat. Ptaje se sestřičky, zda mohu svou hrdinou ránu mýt, vlezl jsem do koupelny a vykonal úlevnou očistu svého zhuntovaného těla, žalost pohledět. Jen ten obludný bachor se ne jaksi ztratit. Mám povoleno ulevit svému hrudníku tak jsem si ten stahovací krunýř alespoň přes den sundal a vzal jiné triko, jaká úleva. Ale bez léků na bolest by to stejně asi nešlo, říkám si…

Mám stále otupělý čich

Ale červen byl vždy nejkrásnější měsíc v roce, to se nezmění... 
Sedím zase u okna a vnímám to ranní ticho, jako kdyby se město nemohlo ještě probrat. Kde jsou všichni? Jasná obloha a rorýsi se po ní začínají prohánět za známého hlasitého "srí, srí, srí". Ty na vsi máme zřídka. 
Popíjím druhou kávu, absťák a pozoruji mladá děvčata jak se trousí v ranním oparu nemocničním parkem do práce, sestřičky. Hle, ono se nám to opravdu začíná vše vyletňovat, děvčata po ránu jen tak nalehko, radost pohledět…Dědku…

Snídám

Snídám u stolku vedle nemocničního okna a koukám, statný holub hřivnáč mě pozoruje... Sedí si to klidně před mým oknem v proluce mezi větvemi ohromného dubu, sedí schouleně a nějak smutně, kouká asi do blba, jinak si to nedovedu vysvětlit. Kouká na tu změnu, udělala se pěkná kosa, slunce pryč, chodníky pomalu začínají osychat po nočním dešti. Už má asi po sezóně, nebo mu partnerka již utekla po vyvedení potomků z hnízda. Mrcha jedna. Každopádně je smutný. Občas si probere zobákem peří a pak zase nic, je skoro šero, malátné ráno, do ranní hygieny se mu evidentně nechce. Bodejť ne, sympatizuje se mnou, nám dnes také neteče teplá voda, asi se kotelník opil a nepřišel do práce... Chvílemi se ani nehne, teď se ke mně otočil zády, vlez mně na hrb inkouste, říká si. Jenže já inkoust nemám, jen své nemotorné prsty, které se za celý život nenaučily kloudně mlátit do klávesnice a psát trochu obstojně. A ejhle, je pryč, už se na mě asi nemohl dívat. Nebo letěl shánět něco na zub, tedy na zobák. Skončila jedna krátká ranní epizodka, jak málo stačí...

Patnáctý den po špitálech

Ohromná změna počasí, že by psa nevyhnal, venku kosa a vítr.... Rain... 
Je úterý devátého června a já jsem ještě tady, v nemocnici, kde umírají staří lidé, včera ráno ho odvezli, dědu, má to za sebou jaká asi úleva a jinak se nic neděje. Za týden jeden odběr krve a jeden rentgen srdce. Jo a včera jeden ultrazvuk srdce u svého kardiologa s konstatováním bez problémů... Hniju tady jaksi zbytečně, jen ty prášky na bolest a kašel jsou mi k něčemu, čekám pouze na propustku a poukaz do lázní. Už abych tam byl, zde je to ztráta času. 
Poslouchám stále muziku ve sluchátkách, bez ní by to bylo moc špatné, ještě že tu techniku tady mám. Ale je to jenom konzum když musím mít stále nějakou zvukovou kulisu, starosti které jsem měl před tím vším postupně házím za hlavu, ony se vlastně ztrácejí tak nějak samy. Přehodnocuji priority a vůbec... Ono to všechno jednou nějak dopadne, nebo musí, ale mě to začíná nechávat klidným. Hold máme to v rodě ta naše srdce nemocná, kdo bude na řadě dál, nebudou domýšlet, musím žít v současnosti, vše kolem vem čert, kdo mi co dá? Neštěkne po nás pes, tak co furt plánovat, vše jde mimo nás, tak co... Žij teď a ser na vše, vnucuji si do kedlubny, kterou jsem si dříve alespoň občas vykropil, budeš mít útrum, mnou si asi jistě ruce všichni ti škodílkové vypatlaní. Jsou i jiné hodnoty řekla jednou moje doktorka uroložka, tak co bych nedokázal přehodnotit chlast, když už třeba na cígo si již člověk ani nevzpomene. 
Vše nějak dopadne, musí. Hlavně se nerozčilovat, Pedro, říkám si, nic za to nestojí…

Čekání na vizitu, aneb tak jsem to snad ani nechtěl

Jediný čas v nemocnici, který má alespoň nějaký smysl je naděje, že se něco dozvíš, ať už pozitivního či nikoliv. Ale je to naděje....
Pak už následuje mrtvo a čekání na další den a dny v jisté další naději a furt dokola, kde je smysl toho všeho? Ptám se sám sebe. Když je člověku zle, moc zle, je to jedno, tělo bojuje samo se sebou a na kraviny nemá čas. Asi dost dní a nocí jsem byl slušně řečeno jaksi v těžkém deliriu, takže nic nevím. Prý mě sestra mimo jiné i myla vlasy a stříhala paznehty u nohou, fakt? To mi ušlo… 
Jak se udělá tělu lépe, nastává denní čekání na naději, čekání na vizitu, kde se následně člověk snad něco dozví, čekat, čekat a čekat. Mají nás v rukou a to doslova, lékaři jedni…Úředníci v bílých pláštích. 
Jednoho takového znám, potýkám se s ním asi pátým rokem. A slíbil jsi Pedro, že na to sereš, jen klid, ale musím udělat ještě jedinou výjimku, než to se mnou zase škrábne. Pak už budu opravdu hodnej, slibuji. 
Každopádně se s ním potkáváme jako občané a pacienti našeho krásného okresního města, jak se občas plíživým krokem sune davem či nemocničními chodbami. Narazím na něj vždy nečekaně a nepřipraven.
Naposledy letos v květnu , kdy jsem si musel sám zavolat v nedělní půlnoci Rychlou záchrannou službu, spisovně psáno. A ejhle, doktůrek v nažehleném bílém plášti tak, jak mu vypadl z mandlu, samý fald... Krvavé pláště na jatkách mně přijdou sympatičtější. Doktůrek na příjmu. Měl službu, noční příslužbičku v nemocnici, aby si přivydělal, chudáček v důchodu, ono mu je málo a nestačí mu parazitování na správě sociálního zabezpečení, kde rozhoduje o opravdových existencí a neexistencí mnohdy nešťastných lidí. Odhalil jsem ho. Naštěstí jsem se tenkrát na té jipce dobře vyspal, po uklidňujících lécích jsem neměl myšlenku na nějakého doktůrka, s kterým jsem měl kdysi co do činění.
Toto drama má pokračování, beru to ze všech stran, alespoň to má nádech dramatu, ale to hlavní teprve přijde... Ráno při nakládce do sanity "grand nach osten" do Hradce Králové přiběhla nějaká sestra se vzkazem, abych se po návratu u doktora stavil, že mně dá plný důchod. A ejhle, no toto... Že by snad doufal, že již nebude mého návratu?
Toho úsilí a běhání mé ženy kolem toho nebudu popisovat dopodrobna, jen to, že ještě v průběhu mé hospitalizace měl vše na stole, co se nezbytných papírů týče. 
Krize nedělního odpoledne, sedím u výtahu na lavičce třetího patra jičínské interny a popíjím zase kávu dali se to dá tak říci a najednou se vyvalil ze dveří místní JIP přízrak v nažehleném bílém plášti, až jsem se zarazil, než mi to docvaklo okoho jde. Ale náš věrný službař na "přeplněné" jipce, to je zase vejvar pane doktore co, proběhlo mně mojí stale otupělou hlavou. Za pochodu to tak trochu to zkrátil. Vše prý schválil bez mé přítomnosti a podstoupil výše, výsledek tak za měsíc, dva... Udělal jsem pro to vše... Tupec, říkám si, já ale potřebuji zatím jen kus papíru do ruky, výměr, ne peníze, vzdávám to... 
Tyto zrůdy hrabající jen pod sebe, hrabající se v lidských osudech rozhodují o druhých, mnohdy bezmocných. A život jde dál, o tom jak jsem z něj před lety doslova vysekal nejnižší částečný důchod, to už se mi psát nechce....Nemám sil. Koluje o něm historka, že neuznal důchod člověku s jednou rukou, na druhé straně máme v obci jednoho notorika, kterému doslova na komisi sdělil, že se prochlastal do plného invalidního důchodu.

A ejhle, dneska vizita není, ale zpráva se už píše a ještě ty lázně pane doktore, ať o vás nemusím také psát jako o jednom úřednickém pseudodoktorovi...