Jsem to vůl. Korunovanej. Ale co by člověk neudělal pro klid v rodině, tedy té mojí, která mně již několik měsíců, co jsem nemocen, jenom zlobí, ale to už víte.
Proč jsem vůl, donutila mě dnes zase jako jednou za rok před vánoci vygruntovat koupelnu. Tak jsem se těšil, že mě to letos mine, protože jsem totálně vyhlásil bojkot vánoc, protože na ně mám názor a to takový, který si můžete přečíst v některém minulém článku, prostě názor, že na ně kašlu (promiňte mi slovník, ale já už jiný nebudu).
Oslaben, trochu ponížen a pod silným tlakem (že co jsem doma nemocen, prd prý doma dělám…), tak jsem s nechutí kývnul a dopoledne začal. To by člověk nevěřil, co se za rok i v pitomé koupelně usadí drobného humusu, jinak, jak říkám, máme doma sterilní prostředí, neboť místo aby s námi sportovala, tak stále uklízí.
No a tak jako každý rok před těmi pitomými vánocemi jsem začal. Vana, umyvadlo, bidet, hajzl a nakonec sprchový kout, který byl docela zahumusen, ale zase né tak silně, ale na naši sterilní normu, docela. Tak jsem staršímu synkovi sdělil, že co u nás žije, ani neví, co to je nějaká domácí práce, že se v té sprše sprchuje také on… Odpověď zněla, že se nadřel dost, když v šesti letech musel luxovat svůj pokojíček. Co dodat? Vysrat se na to a neprudit, stejně to nemá cenu…
Mám hotovo, koupelna se leskne a voní, tak si tady pouštím Marka Knopflera a to tak, že nahlas. To je muzika, byl jsem na něm v Liberci v aréně na koncertě, prostě neskutečné, ale to je zase o něčem jiném, ať žije naše koupelna, ani se tam nepůjdu vyčůrat, jak je čistá…