To byl zase mazec

„To byl zase mazec“, pravila Maruška asi dva kilometry před cílem našeho posledního walkingového pochodu „Cestou K. J. Erbena na novopacku. Maruška, která několikrát prohlásila, že více jak osmnáct kilometrů nepůjde, předminule zvládla dvacet jedna a nyní celých dvacet pět kiláků. Asi ji podrželo to lesní ovoce a plody, které cestou sbírala a konzumovala, že tak vydržela…

      Ale vážně, byl to mazec, já jediný samec a čtyři walkerky bojující neznámou krajinou okolo Nové Paky, stále nahoru a dolů, promáčené stezky, mokré balvany a kořeny, všude kopřivy a různě, ale zvládli jsme to.

     Ráno to vypadalo špatně, v noci lilo jako z konve a po rozednění se všude válely hrozivé mraky. Po zkušenostech z minula, kdy jsem narychlo pochod zrušil, byl vydán pokyn „Jdeme!“ Tak se nás sešlo pět, já, Libuška, Maruška P., Jiřina a nová členka Blanka. Ostatní to vzdali při pohledu na ranní černou oblohu, ale já jsem byl optimista, tušil jsem, že už pršet nebude a moje prognóza se později potvrdila.

    Vystoupili jsme z autobusu do mrtvého města, ranní ospalost v ulicích na nás smutně působila. Nejprve jedna perlička, u nádraží jsme objevili nonstop otevřenou hernu, děvčata měla kávový deficit, tak jsme si tam dali kávu a „cvičně si švihli ruletu“… Chvíli trvalo, než jsme se vymotali z novopackých ulic a pak už do kopce do lesů.

     Šlo se přesně podle plánu krásnými lesy po modré značce na Studánku jižní rozcestí, nám dosud neznámá trasa a i lokalita, v Hřídelci u rybníčka jsme chvíli poseděli a poté vstoupili vpravo na slavnou Erbenovu cestu, míjejíce Hřídeleckou hůrku. Trasa nádnerná. Hedvábná, samý písek a mech. Místy podmočená od nočního deště. Obloha se v poledne protrhala a slunce již svítilo, ale bylo příjemně. Pak zase vpravo a už to začalo, prudký a dlouhý kopec nahoru, pak prudké stoupání k Tvrzi Mokřice (zajímavý útvar jak ve strašidelném lese) a zase prudce po kamenech a kořenech dolů. Vysokohorská turistika hadr…Stále jsme hledali plánovanou žlutou, brodili jsme se zarostlou a promáčenou stezkou hlubokými hvozdy, lesy jako v Jurském parku, samá mokrá bujná vegetace, i ten potok jsme někteří museli přebrodit, lávka byla shnilá (novopackým turistům udělit jeden mínusový bod).

     Až když jsme se vyškrábali ke Stavu u kostelíčka, tak jsme odbočili na dlouho hledanou žlutou. Pak už dále nekonečnou cestou hlubokým lesem zpět až do Nové Paky. Kdo to neprožil, tak neuvěří, jaká divočina roste kolem Paky. Značně zmordováni a zabláceni s bolavými nohami jsme dorazili do cíle a před odjezdem dálkového busu jsme stihli i to pivko a Maruš svoji oblíbenou palačinku.

        Podtrženo, sečteno, náročný, ale krásný walking, stálo to za tu námahu, to se bude spinkat…