Červen, nejkrásnější měsíc

Je červen, nejkrásnější měsíc v roce, říká se a podle mě je to svatá pravda. Ta nádherná červnová jitra, každý rok to prožívám.                                                                               

    Procitám do dalšího červnového jitra. Z otevřeného okna vane voňavý vlhký vzduch, spím stále s oknem dokořán, na východě mlžný načervenalý opar, jinak čistá modrá obloha a na ní jakoby sotva visel uzounký srpek měsíce. Ptáci se probouzejí. Je sotva půl páté. Jsem vyspalý, škoda prospat každé takové jitro. Přistupuji otevřenému oknu a přímo přede mnou na modré obloze mohutný letoun zanechávající za sebou čtveřici bílých čar vycházejících z motorů. Něco velkého, pomyslím si. Je to tak Airbus A 340, čtyřmotorový obr. Proč letí ze severovýchodu na jihozápad, ptám se sám sebe. Je to tak, kdo by pomyslel, letí ze Šanghaje do Mnichova, už to má kousek, proto snižuje pomalu letovou hladinu. Bere si to obloukem, je to kratší, Mongolsko, Rusko, Bělorusko, Polsko přes nás a šup domů, jak jednoduché… Má za sebou 8779 kilometrů, vše o tobě víme, kamaráde. Ale to jsem odbočil unesen pozorováním letadla.

    Je červen, nejkrásnější měsíc v roce. Proč to zase plácám, ptám se sám sebe. Protože mám radost, radost z každého červnového rána, co víc si člověk může přát..Vůně posečených či již sklizených luk, vůně kvetoucího obilí, zpěv ptactva, vzdáleného kukání kukaček v okolních lesích. Mám dost času na vzpomínky, když dnes ještě nemohu vyběhnout ven do té krásy, ale bude lépe, věř Pedro. Vzpomínky jako vyšité.

     Ta jitra, kdy jsem vstával ještě za tmy, abych jezeďáckým traktorem převezl otcův pojízdný včelín z jednoho stanoviště na druhé, vždy jsem se vrátil s nějakým tím žihadlem, což jsem neměl vůbec rád. Každý rok jsem sekal trávu na sušení, kosou samozřejmě, kde jsou ty časy. Když mně bylo čtrnáct, jezdili jsme s dědou na starých pánských kolech kamenitou cestou sekat přidělený kus louky podél polní cesty na Kamenci, tak se tam říkalo. Bylo to poměrně daleko v lukách za Cidlinou mezi poli až za tratí. Cestu lemovaly staré topoly. Tam jsem prožíval své sekáčské začátky. Zničen po návratu jsem vždy dostal zvýšenou teplotu od té „rasoviny“, jak děda říkával, on to zvládal i v šedesáti hravě s věčnou špičkou v ústech a nekonečným humorem, byl to člověk, můj vzor, jinak samá legrace. Pak následovalo sekání břehu podél silnice za dědovým domem, vždy mě po ránu chytla senná rýma, to byl pro mě hrob, když mně stále teklo z nosu, Z toho důvodu jsem se také další sklizně sena nezúčastňoval, sekání mně stačilo. A k tomu protivný hmyz, jak se člověk potil… Lezl nejvíce do očí. Vyprávěl otec, jak zamlada na zmíněný břeh chodil s dědou sekat trávu na seno králíkům. Nechyběla u toho prý nikdy domácí slivovička, spíš babiččina lavórovice, jak se jí říkalo. No a jednoho krásného jitra nedosekali, tak silně se prý opili, až se váleli po břehu jak malí kluci, i to k tomu dříve patřilo.

     Ještě jedna krásná jitra, jo bylo již déle. Všude všechno vonělo, jak jinak, po ránu. To byla jiná doba, když se kravám sekal jetel. Ohromné lány voňavého jetele v začátku květu, ten měl nejvíce živin a krávy se po něm mohly utlouct. Ve čtyři ráno, kdy jsem usedal do vozu a vyrážel do polí, kde moje krmivářské party sklízely jetel na ranní krmení. Dnes už vůni čerstvě posečeného pole s jetelem neznáme, mám to už jen v hlavě. Vůně jetele smíchaná se spálenou naftou dýchavičných zetorů. Řvoucí řezačky byly slyšet v dalekém okolí a za nimi hejna racků sbírajících potravu, to patřilo k neodmyslitelnému koloritu letních jiter. Všude vůně posekaného jetele.

     Letadla uvolnila modrou oblohu, slunce začíná pálit, bude heiss, přemýšlím, raději nevylézat…

     Ale musíme jít dál, stále dopředu, jinak by to nemělo snad ani cenu. Letos si toho června moc neužiji, neva, bude zase dobře, těším se, až budu chodit ručku v ruce do polí s mojí vnučkou Klárkou a učit ji poznávat krásy přírody, i pozdní léto a následný podzim bývají krásné….

Pozn.: Zveřejněné obrázky jsou převzaty z webu a nejsou dílem autora...