Bilancování

         Tak a je to tady… Je mně šedesát, ano šedesát let, necítím se na to... Když jsem byl kluk, trávil jsem prázdniny a víkendy u babičky, tedy střídavě u obou babiček. Dědovi bylo šedesát, nebo tak nějak kolem, obdivoval jsem ho, byl to kamarád, srandista, komik, měli jsme ho s bráchou strašně rádi, děda Česák, měl přezdívku, výborný člověk. Včelař, rád nás vozil na nádrži své zetky, tedy Čezety 150. Pamatuji dodnes, jako kluk jsem mněl k němu úctu, kradli jsme mu tajně startky a hulili naproti v lese, ale bral jsem ho již jako starého člověka. V jeho šedesáti mně připadal opravdu jako starý děda. Bože, šedesáti se nemohu nikdy dožít, to je strašně daleko, říkal jsem si, tenkrát jako kluk. V té mladické době jsem si nedovedl prostě představit, co je stáří, děda mně připadal velice staře.

        A pak, když se můj otec dožil a zemřel v osmdesáti třech letech v plné svěžesti a pracovitosti a elánu, jsem pochopil, že ta šedesátka je vlastně mládí proti osmdesátníkům…

        Tak, je to tady, nebudu nikoho unavovat, ale dnes mně je šedesát… Co s tím? Věkem se netajím, píši veřejně, kdo to nemusí, nechť nečte. Alespoň po mně něco zbude, někde na vzdáleném serveru elektronické podobě.

        Bilancuji tedy, jak ta léta utekla, stále jsem si myslel, že se mě to netýká, že jsem mladý, vypadám, normálně, prostě stejně… Tedy v zrcadle dnes již asi ne… Je to tak a musí to tak být.

        Každý chlap má zasadit strom, postavit dům, zplodit syna, pak je chlap. Já jsem úkoly splnil na sto třicet procent, jak říkali ve filmu Černí Baroni… Postavil jsem osm domů (o tom nemůže nikdo pochybovat), zasadil jsem hodně stromů, zasadil a musel zase skolit, přerostly mně přes hlavu a zplodil jsem dva syny, to je úkol chlapa. Mám vnuka a těším se, až bude další pokračovatel našeho rodu… Mládí a dětství jsem měl pěkné, je na co vzpomínat.

        No a po tom mládí začal život, střední škola v Poděbradech, vysoká v Suchdole, jeden rok na vojně v Poličce a pak zootechnická anabáze v našem milovaném „kolchoze“. Jak to všecho uteklo, děs a hrůza. Dnes mám tři roky do důchodu a práce žádná, marazmus všedního dne, mrzuté, že?

        Psala mně jedna spolužačka, kterou jsem čtyřicet roků od školy neviděl (srazy se tak nějak přestaly konat), že moje blogy jsou moc negativistické, že bych se měl vzchopit, asi má pravdu. Musím ji navštívit, není to daleko, snad do mě nalije více optimismu…

                           Více psát nebudu, slavím narozeniny, i když slavit ani není co, že?