Po návratu z nemocnice jsem se šel projít. Lékaři jednotně doporučili chodit, chodit, chodit a to hodinu denně. No dnes jsem dle doporučení ještě neměl, přesto jsem si jen tak vyšel. Kam jinam, než na naší „Travní cestu“, která byla nádherně suchá a měkká od té trávy. Už měsíc nepršelo… Včera si už národ stěžoval v televizi, takové sucho nebylo v listopadu prý 130 let, asi je to tak.
Je už brzy tma, jak jsem se vracel, už byla pořádná, ještě, že v dáli svítilo naše okresní krásné město a nešlápl jsem mimo do pole po sklizené cukrovce. Pak jsem ho spatřil, nejprve jsem slyšel zvuk nějakého stroje, jenom takové bručení medvěda, ale pak jsem ho uviděl, ohromný stroj osvícený vepředu deseti světly a vzadu dalšími čtyřmi. Táhl velký pluh, řekl bych takový „osmerák“…
Zastavil jsem se a chvíli ho v té tmě pozoroval. Oral a přitom jel tak lehce a rychle... Pak se mi promítla v mozku celá moje zemědělská minulost a vzpomínky. Vzpomínky, jak to bylo dříve a jak ve srovnání je to dnes. Ten ohromný zelený traktor John Deere si jenom lehce bručel a s takovou lehkostí otáčel ornici, jednu skývu za druhou, že jsem byl v šoku. Kam až dosáhla technika i v tom zavrhovaném oboru, jaké bylo zemědělství (byli jsme jenom hnojaři, co víc)… A obrácená ornice tak voněla...
Osvícen jako vánoční stromek, s lehce bručícím motorem, s rychlostí dostihového koně hltal hektar jeden za druhým… Prostě zase jeden krásný zážitek.
Pak mně přepadla vzpomínka na minulost, kdy v JZD pracovala množina traktoristů a také takhle hltaly hektary, také ornice voněla, ale starými Déťáky, Stalinovci, Škodovkami, malými Zetory a podobně. Šlo to ale těžce a pomalu. Všude touto dobou byl do půl noci šlyšet řev těchto strojů, jak zápasí s ornou půdou, naší živitelkou, ale to je již jiná kapitola a doba se změnila, v zemědělství k lepšímu, ale co je to platné, když si s námi EU dělá, co chce. Bylo by to na další článek, ale někde jsem četl, že nemá cenu vzpomínat, ale žít v současnosti a hledět v budoucnost…, to už jsme slyšeli mnohokrát, „skvělá budoucnost“.