Když muž se ženou snídá

„Když muž se ženou snídá…“, zpívá v krásné písni náš mistr, božský Kája, tu píseň mám rád pro svoji pohodu a lyrický text. Mnohokrát jsem při poslechu tohoto songu toužil takovou situaci zažít. Bohužel naše sny, přání a touhy se nám mnohdy a skoro vždy na hony vzdalují naší každodenní realitě. Realita všedního dne nebo všedních dní, to je ten marasmus, ve kterém žijeme, ale mnohdy si za něj můžeme sami, pro svoji lenost, lhostejnost, všednost a nakonec nechuť něco měnit, měnit něco, co jsme si sami za ta léta vybudovali. Je to škoda, život je tak krátký, uteče jako okamžik, ani se nenadějeme a budeme se muset duševně připravovat na hrůzu nastávajícího stáří. A pak se ohlédneme dozadu a zjistíme, že jsme vlastně nic výjimečného neprožili, ale to už se nedá vrátit za účelem, abychom něco napravili.

       „Když muž se ženou snídá…“, zpívá Gott, jak romantické. Tato píseň mě dnes přiměla napsat tuto úvahu a také proto, že se u nás ráno přehnalo takové malé ale běžné tornádo… Za těch devět měsíců, co jsem doma jsme zažili již tolik „ponorek“, že se to nedá ani spočítat. Obvykle, když moje choť ráno vstoupí do kuchyně, musí si najít nějakou záminku, jak mě slušně seřvat, dnes to bylo zase neslušně…                                                                                           

      Není divu, že po podobných jitrech se  člověk zavírá do své ulity. Nejraději tedy snídám sám a ještě nejraději, když jsem ráno doma úplně sám, když má ona ranní směnu. Ty chvíle si doslova užívám, naučil mě to život, dával jsem vždy přednost samostatnosti, to mně vyhovuje, co si namažu, to si sním…

      Ranní můj obřad spočívá v tom, že si nejprve dám půllitr vody s jedním rozmačkaným citrónem, pak následuje hrnek instantní kávy s mlékem a velký, víc jak půllitrový hrnek zeleného, bylinkového, bílého, šípkového nebo jaterního čaje, každý den tedy jiného. K tomu třeba chléb se sýrem a ledovým salátem na něm atd… A pak si dám sklenici rajčatové šťávy, kterou zbožňuji.

      Obřad mé ženy začíná ranními nadávkami a nasráním se na mě, dále vypitím necelého hrnku černého čaje, někdy zakousne kousek rohlíku, či perníku, či buchty, když náhodou pekla a pak hurá na kafe a cigaretku, na kterou se očividně klepe, kouří u sporáku pod digestoří, kouří záhy druhou, popíjí kávu, hledí „doblba“, někdy na blba, tedy na mě, kouří třetí a čeká až na ni přijde defekace, kterou tento ranní ceremoniál ukončuje. Ale to já již jsem sytý a dopíjím si ten ohromný hrnek čaje ve své pracovně u svého computeru či ranních novin. Není to krásné? Není to idylka?

      A tak o tom, že „muž se ženou snídá“ se mi může jenom nechat zdát, ale zvyk je železná košile, jak se říká a tak jsem sám se sebou spokojen, ale vlastně nespokojen, ne božský Kájo?

          Dovolím si výstižnou citaci na toto ožehavé téma (zdroj: internet): 

Jídlo jako společenská událost rodiny

I když je pro nás na začátku našich partnerských vztahů jídlo důležitou součástí společných chvil, po určité době se tento zvyk ztrácí. Samozřejmě k tomu máme mnoho racionálních důvodů, přičemž v současné době je hlavním argumentem přísloví „čas jsou peníze“.

Jídlo je ale základní lidskou potřebou a zcela na něj zapomenout nemůžeme. Výsledkem je to, že jíme ve spěchu a ne s těmi, s kterými bychom měli. Kvůli důrazu na zvyšování efektivity a vydělávání peněz tak zapomínáme na své blízké a na to, že bohatství se nejlépe utrácí ve dvou. Přitom vstát o 15 minut dříve a připravit si společně snídani nebo se večer scházet ke společné sklence vína není nijak obtížné.

Problém přehlížení jídla jako času, který je možné využít k rozhovoru s blízkými a k setkání s přáteli, souvisí opět se socializací. V České republice, narozdíl např. od Francie či jižních států, není jídlo chápáno jako společenská událost rodiny. Přitom z průzkumů vyplývá, že rodiny stolující společně vykazují charakteristiky pevnějších vazeb i intenzivnější komunikace. Nezáleží přitom na množství chodů, ale na společnosti.