Musím se s vámi podělit o zážitek, sice staršího data, ale nedá mi to… Jednou, když jsem ještě pracoval, pospíchal jsem. Pospíchal jsem tak, že jsem v obci překročil povolenou rychlost a řítil se osmdesátikilometrovou rychlostí. Na čtyřicítce. Normálně to nedělám.
Musím prozradit, že touto rychlostí jsem se řítil na povolené čtyřicítce. Tenkrát ještě byly v kurzu přenosné značky „měřená rychlost“. Byl jsem tak zamyšlený, že jsem tuto značku vůbec nezaregistroval. Zamyšlen a v časové tísni jsem se řítil na kontrolu, kde už jsem měl dávno být. Najednou jsem v té rychlosti spatřil značku „konec měřené rychlosti“, ale to již bylo pozdě. Asi padesát metrů poté mě ihned haltovali městští strážníci, měli svůj roomster zaparkovaný na nejbližší křižovatce.
Ihned ve mně hrklo, říkám si „průšvih“, ochotně jsem zaparkoval, stáhnu okno a už to začalo. „Dobrý den pane řidiči, víte, čeho jste se dopustil?“
„Asi jsem jel rychle, že?“
„Na čtyřicítce jsme vám naměřili osmdesát, co vy na to?“
„Tak se vám strašně omlouvám, víte já jedu služebně do jednoho podniku na kontrolu, již jsem tam měl být a tu značku jsem opravdu přehlédl, až nyní tu druhou, víte, já jsem si toho přestupku vědom, věřte, že to vícekrát neudělám, jinak předpisy dodržuji, dnes to byla opravdu vyjímka“, sypal jsem si popel na hlavu.
„Máte peníze?“ pravil ten příslušník, druhý seděl v autě, asi se nudil.
„Nemám, podívejte se“ ukazoval jsem mu jako vždy prázdnou šrajtofli.
„Bude to za dva tisíce“, řekl nekompromisně. Proboha… Tak jsem se opět začal omlouvat, že to víckrát neudělám, že to dnes byla opravdu vyjímka, kdybych na tu kontrolu tolik nespěchal.
„Tak mi dejte složenku“, pravil jsem. Načež příslušník odešel s mými papíry ke služebnímu vozu, sedl si za volant ke svému kolegovi a chvíli si spolu diskutovali. Tak jsem nadále seděl ve svém voze a čekal, co se bude dít. Prekérní situace…
Po chvíli náčelník vylezl z vozu držíc stále moje papíry v ruce a koukám, žádnou složenku nevidím.
„Tak pane řidiči, poradil jsem se s kolegou a usoudili jsme, že když jste se tak přiznal a omluvil, že to vícekrát neuděláte, tak to pro dnešek budeme řešit domluvou“ a vracel mně ty moje průkazy zpět.
„To jste hodný pane strážníku, já to opravdu vícekrát neudělám a abyste mně věřil, tady mám svůj služební průkaz, že jsem inspektor, který pospíchal na kontrolu do nejmenovaného zemědělského podniku“.
Koukal na ten služební průkaz pokyvujíc hlavou „dobře, dobře“…
„Tak tedy, až budeme s kolegou potřebovat nějakou službu od vás pro naše pejsky, tak se na vás obrátíme“.
„Zajisté, jsem vám k službám pane příslušníku“. On si mě spletl asi v veterinářem, nepochopil, že jsem inspektor plemenářské inspekce.
Tak jsem kopnul do vrtule s dobrým pocitem, jak jsem na nich vyzrál, ale byli to vlastně hodní policajti, člověk ze sebe občas musí udělat vola, když jde o dvoutisícovou sumu, ne?