Už je to skoro za námi, už jsem se nakecal dost, ale nedá mi to, abych si ještě neutrousil pár slov na toto „nádherné téma“…
Ačkoliv jsem se zařekl, že tyto svátky budu ignorovat, přesto jsem byl proti své vůli vtažen nechtěně do toho předvánočního marasmu, co bych já pro svoji těžce pracující ženu neudělal, ne? Tak jsem byl vyslán do našeho, opět se opakuji, krásného okresního města, abych ještě doladil náš potravinami přetékající vánoční stůl a nakoupil tohle a ještě tohle (kup ještě mrkev).
Přátelé, to tu ještě nebylo, bylo, ale snad nikdy jako letos. Popojížděním plnými ulicemi našeho města od krámu ke krámu, tedy marketu k supermarketu i hypermarketu (ještě nám tu chybí megamarket, či snad giga?) jsem se dusil ve víru megavánoční hysterii. Nebylo kde zaparkovat, chyběly nákupní vozíky, obchody k prasknutí, jako před mobilizací, lidé veselí i neveselí, třesoucími si rukami si vzájemně falešně přáli k svátkům na každém rohu či spíše uprostřed… To aby co nejvíce překáželi v provozu lidem hrnoucích se ven s narvanými nákupními vozy.
Tak jsem také proti své vůli nakoupil nějaké srajdy do lednice, hlavně, aby byla plná, ne? Vždyť budou svátky, svátky debilního obžerství… Jak to dopadlo? Kapra nikdo nejedl, byl hnusnej, bez chuti, prý, já ho nejedl, asi tím, že byl kradenej, můj lín také bez chuti a zápachu i když řádně koupenej. Salámy v lednici začínají zelenat, chléb tvrdne, salátu je tolik, že by to ani vepř nesežral. Celé svátky jsem nespal, do skoro rána střídavě klimbajíc díval na kraviny v TV a pak zase ve čtyři ráno vstával, chytla mě nějaká duševní nebo snad jiná porucha, chybí mně pohyb, kamarádi, společnost a vůbec… Celé svátky jsem nežral, nebyla chuť… Piva vypitá, lednice stále plná, popelnice se budou plnit, mozek vygumovaný, ještě, že se blíží konec, konec vánoc, svátků klidu, míru, štěstí a vzájemného pochopení. Nic nepochopím, ani chápat nechci, chci jaro, slunce, teplo a zpěv kosů a chodit po Travní cestě a dýchat a vůbec.
2024 ©