Sedím na bráně. Ne na té naší jičínské, nýbrž na bráně jičínského masokombinátu. Je Štědrý den, tedy ráno tohoto svátečního dne. Je půl sedmé ráno, kolega odjel z noční domů, všude tma, na silnici žádný provoz. Nikde nikdo, pouze hukot agregátů, chlazení a ventilátorů. Ale z této „kukaně“ nic neslyším, pouze moje oblíbené Rock rádio, slušná muzika, tady je klid a tma také, pouze lampička halogenka tu ozařuje starý a zašlý pracovní stůl z dob reálného socialismu. Začátek Štědrého dne, je ještě tma… Sedím tedy na vrátnici jičínského masokombinátu, kde je jeho zašlá sláva z mých zootechnických let, přemýšlím… Tak píšu své pocity… Sedím, přemýšlím co bude…
To jsem dopadl, pan inženýr vrátný, tedy správně řečeno strážný, mám na to doživotní certifikát. „Certifikát pracovníka fyzické ostrahy“, oficiálně pojmenováno. Certifikát údajně doživotně platný v celé Unii, to mně je tedy platné. Však jsem musel absolvovat stupidní kurz a následné zkoušky, narychlo, já ve svých letech. Ale, co bych pro svoji perspektivu neudělal, že? Prekérní situace. Ale Pedro, nelituj se, něco dělat musíš… Flákal ses dost dlouho…
Tak si tady přemýšlím, dnes je na to klid, jaká je to vlastně stupidní a primitivní práce. To snad není ani práce, ale otravná rutijní činnost a otrava, otrava tady vydržet dvanáct hodin při denní a dvanáct hodin při noční službě (sloužím vlasti…). Dvanáctihodinová otrava vymykající se Zákoníku práce, zvláště, kdy tyto dvanáctky budou následovat ještě další čtyři v kuse. Humus, je mi zle. Zle z perspektivy, která mě zde čeká.
Ale dnes na druhou stranu to má jednu výhodu a pro mě pozitivum. Zvláště v tuto vánoční dobu. Ale asi v jenom tuto dobu, uvidíme… Výhoda spočívá v tom, že nemusím být doma. Doma v tom marastu, nesnáším vánoce stále více, ale to jsem psal již několikráte. Přečetl jsem si starý blog „Vánoce odcházejí (zaplať pánbůh)“ z loňských vánoc, kde popisuji tu vánoční hrůzu, kterou jsem tenkráte, ostatně jako každý rok touhle dobou prožíval. Letos to bude jinak, mám práci a doma nebudu. Tudíž nic nepřipravuji, ničeho se doma neúčastním, vánoce zase ignoruji…
Sedím na bráně, je klid. Lidé jsou doma a blbnou. Mám tady starou telku, ošumtělý tranzistorák a staré prošoupané křeslo, na kterém se nedá sedět, na tož celou šichtu. Tak si tu sedím a rozjímám. Závoru zvedat nemusím, nikdo nepřijede a vrata jsou také zavřená. Tak si tu sedím a rozjímám, jak ten rok zase utekl, vlastně od vánoc k vánocům a tak stále dokola. Má to smysl? Mám letos klid, přípravy jsem ignoroval. Ale to co se dělo v našem okresním městě včera (a již pár dní zpět), to nemělo obdoby. Jako každoročně… Musel jsem tam jet pouze pro pivo, bez toho nelze a něco koupit manželce ne k vánocům, nýbrž ke svátku Evy. Plné ulice zablokované stojícími či popojíždějícími vozy, parkoviště narvaná k prasknutí a davové šílenství ve všech marketech. Ti lidé dělali jako zvěř, jako kdyby měla přijít válka, jako kdyby neměli co do huby, plné vozíky kravin, zbytečností a chlastu. Pak, že lidé nemají peníze, ale to se opakuje každý rok stále dokola. Já peníze nemám, tak si kupuji pár levných lahváčů a ve vinotéce plasťáka stáčené frankovky z Moravy, tu mám také rád (ale co ty nemáš, Pedro…). Stejně nemohu večer moc konzumovat, ráno zase na další šichtu a to by mohli orgáni, co pomáhají a chrání zase chytat, jak to dělají často ve dvou lokalitách právě kolem jatek, kudy musím jet, známá věc. Mám to do práce pouhých 5,7 km, toť jediné pozitivum.
Tak tu tady sedím, rozednívá se dlouho, svítí mně tady jenom lampička a dva monitory, na jednom teploty v chladírnách, na druhém dvanáct záběrů z průmyslových kamer, záběrů černobílých a dost dobře nekvalitních. Ale narušitele zachytíš, říkám si. Počítač, monitory a klávesnice jsou tak zaprášené, že se zvedá žaludek, není člověka, který by to otřel, PC pracuje v kuse snad celý rok a tak do sebe nasává všechen prach. Telefon zaprášený, že se ho štítím, prostě nevábné pracoviště strážného na tomto stanovišti… Naše vedoucí je žena, ale hadr neměla snad nikdy v ruce…
Až to tady skončí, pojedu domů, mám tam vnuka, žena přijede z odpolední, něco málo polknu, stejně mi nechutná a nějak to přežiji.
Tak ať žije Štědrý večer Léta Páně 2013.