Den první. Je konec února. Přesně dne dvacátého šestého. To by byla porušena tradice, kdybych se zase po roce neobjevil v nemocnici, říkám ženě při poledním odjezdu na teprve první kontrolu po loňském bypassu k mému kardiologovi.Neboj, jen tě vyšetří... Taky že jo. Marné byly výmluvy na téma co mě zrovna čeká práce, to jsem si nevymýšlel. Ty kšefty mně přeci nemohou utéct. Lékař měl asi pravdu, od rána mě to dost bralo a nitrák stříkal od časného rána...
Zas ta prokletá jičínská interna, třetí patro a zas ten "můj" pokoj číslo 6 na konci chodby. Pokoj, kde umírají pacienti, jak já stále tvrdím. Mám s ním zkušenosti. Volné dvě postele. Ta "moje" a vedle u okna. Tentokrát jsem zvolil tu druhou, vedle okna, není tam takový průvan, říkám si... Dva spolupacienti, z toho jeden nemohoucí a zrovna na "té" posteli... Na "té" posteli, kde předloni zemřela moje matka a vloni do rána zase jeden děda. dnes na ní leží asi hodně přes devadesát, ochrnutý na hohy, ale myslí mu to neuvěřitelně dobře, ještě laškuje se sestřičkami, je to prý doktor...
Pohled z okna mně důvěrně známý, jenže vloni to byl červen a sestry chodily do práce vyletněny v minisukních, psal jsem o tom tenkrát ve svých slintech pozorujíce holuba hřivnáče a píšíce i jiné postřehy. Postřehy odjinud. Letos pokračuji... Postřeny ze známého místa, místa, kde umírají jidé, stále na to myslím.
Zase musím kvitovat pozitivní skutečnost, že tu mám svoji techniku a tak mně ten první večer při kapačce a mobilní televizi v tabletu krásně utekl unášejíce se v jiných realitách.
Den druhý
Jsou dvě hodiny třicet minut v noci, jsem vzhůru. Jak a kdy jsem večer vytuhl, nevím. V pokoji zhasnuto jen světla zvenku osvětlují pokoj, je klid. Začínám být neklidný pouze já. Zase se mi to ozývá, plíživá bolest těžko popsatelná ale mně zkušenému kardiakovi dobře známá, bolest pozvolně se zabydlující mezi lopatkami a stěhující se pomalu do paží. Ne moc velká, ale nepříjemná. A pak hlavně na hrudi. Tři vstřiky nitráku pod jazyk a do minuty je klid, jak jednoduché, říkám si, ale na jak dlouho? Toť otázka druhá...
Usínám jak poleno. Probouzí mě známá sestřička, pěkná a mladá a je z naší vsi. Pěkná... Nabírá mi krev. V pět hodin ráno. Nemůže se trefit, bodejť by ne, když mám žíly skoro neviditelné a rozpíchaný jsem už dost.
Usínám už jako menší poleno. Tentokrát už venku světlo. Budí mě hejno hlasitých a švitořících sester, které se vrhá do pokoje za účelem převlékání prádla, které já ještě zdaleka nepotřebuji. A jitra jsou zde tichá...
Ještě není poledne a jsme po obědě. Dobrý oběd, jako vždy v tomto ústavu, nejsem náročný, ale to je známá věc, že sežeru všechno, ale nesmí toho být moc, to jsem pak k nepotřebě, když se přejím, musím si lehnout. No a tady už ležím, jaká vymoženost, pane inženýre, že? A ani na pivko nemám chuť, tady přejde chuť na více věcí. Co si dáte pane doktore, "Koňak a ženskou", blesklo mi hlavou, slavný výrok jednoho nejmenovaného veterináře za krásných dob zootechnických.
Ležím a poslouchám Marka Knopflera a to tak že ve sluchátkách a šimrá mě v nose. Když však smrkám, tak krvácím... Myslím na Klárku, mladí vezou ze Slovenska velkého švýcarského salašnického psa, jmenuje se Pedro. Bože. Dva Pedrové v domě, to bude prdel. Snad to stihnou do začátku dětského karnevalu. Myslím na Klárku, už mi dopoledne volala "dedó, dedó, dedó", stále dokola. Bude převlečena za kuřátko, přijdu o to, v životě jsem přišel o více, snažím se myslet pozitivně. Jdu polknout prášky, které mně sestra přinesla když jsem byl v poobědním klimbu. Ani nevím co to tady vlastně žeru. Seznam mých léků leží na stole, nikdo si ho nevšiml, doktoři v nedohlednu. Co chceš, vždyť je víkend, vole…Odpoledne jsem viděl několik fotek našeho Pedra, které dal synek na fejs. Budou zase starosti a ta zahrada, pomýšlým si. Je to zkrátka oběť takový hafan v baráku.
Den třetí
Nedělní ráno. Šest hodin, ještě je tma, vidím z okna že vítr ustal, obloha černá jako olovo, to bude den, myslím si. Nic se neděje, dnes si sestry dávají na čas...
Je klid, jen dědek vedle, je tu od večera nový, stále chrchlá a heká a to tak že celou noc. A furt se courá na záchod. Slíbili mně jibku až se něco uvolní, zatím nic... Druhá úspěšná noc tradičně plná debilních snů, které si dlouho pamatuji, samé nesmysly, ale ze života. Ze života, který mnohdy postrádá smysl... Je klid, čekám na snídani. Nějak s ní nespěchají. Tradice. Na talíři pod víkem překvapení, suchý rohlík ze soboty a k tomu kostka Ramy a kelímek sýra na tři natření, samosebou že taveného a německého, Frischkäse a dokonce Natur. To by jeden žasl, to už nás zase zabrali? Kdyby s tím raději nakrmili islámisty a nesrali nám to sem, máme vlastní mlékárny a kvalitní výrobky, už se zase rozpaluji... Klasika, světe div se...
Nebudu se angažovat, nejsem tu sám, ale nechápu proč se na pokoji musí stále svítit, docela mě to vadí, ale klid Pedro, bude líp. Pozor vizita. Přiběhl nějaký mladý doktůrek a byl s námi se všemi hotov do minuty, déle ne. Na shledanou... Až mně to prý zase chytne, tak ať mně sestřičky natočí ékágé, toť vše. Mrzuté že? Nitrák jsem si mohl stříkat i nadále doma, přemýšlím.
Už se to schylovalo ke "Krizi nedělního odpoledne", ten klid a napětí ve vzduchu panuje i v nemocnici, jak by také ne, zde je to ke krizi přímo stvořeno, zvlášť o víkendech. Z lehkého polospánku po dobrém obědu mě vzbudila sestra, že mně dala na stolek prášky, jaká událost. A bylo po spánku...Sluníčko venku vylezlo, sedím na posteli a pozoruji z okna, jak se lidé trousí po parku s plnými taškami proviantu za svými chorými příbuznými. I já jsem tomu propadl a vyhlížím svoji choť směrem od brány. Jak mě ale převezla, když údajně přijela vozem až před internu. Vystihla zvednutou závodu, jako by to okoukala ode mne, dělám to stále, přeci nebudu pracně vylézat z vozu kvůli nějaké stupidní kartě návštěv, kdo tu kravinu vymyslel... Úřad panuje všude. Světe div se, ač je údajně bez prostředků, babička do mně vrazila třicet korun českých za velkou Studentskou pečeť. To si dám... Sjeli jsme výtahem do přízemí a konečně jsem si udělal radost a koupil kafe z automatu. Už jsem měl absťák...
Den čtvrtý
Bídná noc. To druhé kafe z automatu jsem si už neměl dávat. Kdo má málo, ať nespí... Utrpení usnout a pak zase ty prokleté sny. Vstávám v pět a jdu se osprchovat, už se nemohu cítít...
Dnes je devětadvacátého, ani jsem nevěděl, že je přestupný rok, to jsou mi noviny... Po ránu jsem dostal chuť na banána a rovnou jsem dorazil zbytek studentské, což se okamžitě projevilo na mé ranní glykémii, oni se neposerou, pomyslím si. Nevím proč mě odebírají několikrát denně, když ji mám stále kolem šesti, zbytečně rozpíchané prsty...
Tady se dějí věci. A vůbec nevím proč tu jsem. Za celou noc mě to tentokrát nechytlo. Asi ze strachu před nočním měřením EKG... Byl jsem toho ušetřen.
Pondělní napětí před vizitou. Jsem zvědav kdy na nás přijde řada. Přišla. Zase mladý doktor a kolem něj pár čumících asitentek, asi mladých doktorek. Verdikt zní tak, že mě do Hradce povezou ráno a buď tam do té přicpané cévy dostanou stent nebo se bude muset hledat jiné řešení. Jak jednoduché, že? A musím se oholit, tak to zkusím sám... To kdyby to náhodou dělali z třísel. Když se holím, tak krvácím... Naštěstí to šlo, hladce oholen k dokonalosti. Tam dole, samozřejmě. Ani jsem si ho neuřízl... Sestřička mě varovala, tak jsem ji poslechl, dal záležet a neuřízl si ho...
Odpoledne musím obvolat chovatele, zrovna mám tolika jalovic k výběru, tak abych o ně nepřišel. Stále to oddaluji, stahuji se na jídelnu a volám. Všechno jim jde strašně pomalu, opakuje se situace jako u bývalé firmy a to bych nerad…
Tak zítra ráno, pak to začne, už to znám, nic nového, jenom rutijní koronarografie...
Pokračování někdy příště...
Vezli mě úplně novou sanitkou...
2024 ©