Tak jsem spočinul na vyvýšeném místě nad sousední vesnicí, slunce i nyní v lednu zářilo, vzduch čistý jako sklo a kochal se. Kochal jsem se a ne poprvé nad tou nádherou, nádherou našeho kraje, kde žijeme a dýcháme čistý podkrkonošský vzduch. A modrá obloha plná letadel a jejich bílé čáry za nimi.
Moje srdce se tetelilo štěstím a tou nádherou, na co jsem hleděl. Vezmu to od západu, Kozákov, údajně nejvyšší kopec v Českém ráji, ten jsme ještě nepokořili. Ale služebně jsem přes něj jezdil, vychřice před několika lety značně poškodila místní lesní smrkový porost, krajina jako v Tatrách celé paseky smrků zničené, všude kolem silnice samé klády připravené k odvozu... Říkám nepokořili, mluvím o naší skvělé walkerské slupině, díky jí jsem teprve tu naši nádhernou krajinu poznal.
Dále se tyčí kopec Tábor, kde je věž a restaurace s penzionem. Nahoru vede křížová cesta s pěknými kapličkami, dále vlek a příjemná nenáročná sjezdovka, když byli moji kluci malí, tak jsem je tam učil lyžovat a sám jsem tam jezdil na běžky, bože jak to uteklo… Deset let jsem na běžkách nestál...
Bradlec a Kumburk, tam jsme byli také několikrát, z Kumburku je úžasný výhled do celého kraje, zřícenina hradu nemá chybu. Dá to sice trochu fušku tam do kopce lesní cestou vyjít, ale trocha zapocení se odmění úžasným výhledem a posezením na lavičkách za účelem posvačení.
Mlázovický chlum, naše místo kam musíme každý rok jít, začíná v Konecchlumí u nádherného kostela, ve kterém jsou umístěny originály Komárkové křížové cesty, prostě skvost. Měli jsme možnost, kdy nám starostka obce kostel otevřela a následovala hodinová přednáška o jednotlivých obrazech. Pak se vyleze až na vrchol a jde se pěknou lesní cestou, kde voní dřevo až do Ostroměře, či až dále po Hořickém chlumu až do Hořic.
A na závěr Zvičina se svojí proslulou rozhlednou a restaurací a kostelíkem, ta je nejdál, ale od nás krásně viditelná, a tam jsem předloni málem zahynul, dehydratovaný a vysílený ve třicetistupňovém vedru. Všechny ty krásy máme jako na dlani, když je jasno, vidíme celé Krkonoše, Černou horu i Sněžku a vůbec…
Závěr je ten a proč to vlastně píšu, protože náš kraj je v podkrkonoší, v nádherné krajině, že to bere dech a díky naší skupině chodců ho můžeme nadále objevovat a poznávat, toť vše…