Optimismus se vrací, mám radost. Z čeho? Z dneška. Jinak obyčejný inverzní den, ráno mímus tři stupně, celý den bez slunce, zato krásně ojíněná příroda zmrzlou jinovatkou na stromech a keřích.
Odhodlal jsem se ke svému poslednímu letošnímu walkingovému pochodu, naplánoval jsem to dobře, jen tak Lipami na konec a zpět s návštěvou nějaké knajpy. Tak jsem vyrazil, poprvé letos s naraženou čepicí (jinak čepice nesnáším, kulichy vůbec) a mými holemi, kamarádi pro mě přijeli až před dům a tak se jelo.
Jaké bylo moje překvapení, když se nás na startu sešlo jedenáct, jedenáct statečných mých nejlepších přátel z naší walkingové bandy. Chyběly placatice s nějakým šňapsem, bývalo by to bodlo, ale sportovci přeci nepijí, ne?
Vyrazili jsme Lipami známou stezkou, některé staré lípy už kácejí za účelem obnovy této proslulé historické aleje. Světe div se, jako bych se vznášel, makal jsem poměrně slušným tempem a bolesti nikde. Nechápal jsem to… Bylo rozhodnuto, že si trasu proti plánu prodloužíme známou lokalitou, kterou jsme šli již několikrát. A pak další poznání, ani náznak bolesti, opravdu se mi šlo, jako když se vznáším, divné. Nebo zazněly hlasy, že to bude také trochu tou psychikou, že jsem se zase po určité době dostal z té domácí izolace ven mezi své blízké kamarády… Už mě to doma žralo, horší jak v kriminále, také jsem jí to natrhl, že jsem přes její „zákaz“ šel.
A budu chodit, jen se dám dohromady, v pondělí nastupuji na další operaci, optimismus Pedro, říkám si po dnešku. Byl to pochod, který mně dal další chuť do budoucna. A chodit budu, nikdo mně to nebude zakazovat a kdo se o to doma snaží, tak mu vzkazuji, že ho mám „na salámu“, čili na "háku", jsem walker a budu a ta moje grupa mě drží nad vodou, tečka...