Už je to tady… Jarní tání, jarní hříčky naší přírody, sníh mizí, záplavy začínají, zem je rozbahněná, bez gumáků to ven nelze. Ano, je to předzvěst tolik očekávaného jara, skřivan ještě nevrzl, asi má letos zpoždění, nebo se mu k nám nechce (není divu, když ten humus vidíme denně v televizi), ale to jsem odbočil…
Máme za sebou pěkně silné mrazy, zem promrzla, orná půda to potřebovala kvůli nadcházející úrodě, hraboši zahynuli, ostatně jako další škodlivá havěť. Máme za sebou slušnou dávku sněhu, která se navalila na zmrzlou zem. Proto není divu, že s nástupem teplých dní nemá tající sníh kam vsáknout. Tak to jde vrchem, do kanálů, příkopů a sklepů. Tolik let jsme se naprosili, aby „jezeďáci“ za vsí orali napříč, aby voda nezaplavovala zahrady a domy, ale marně. Sklepy jsou plné vody, zahrádky pod vodou, co dodat.
Zase jsem se šel projít, jak jinak než po mé oblíbené Travní cestě, tentokrát však v gumákách, přesto jsem jednou uklouzl a narazil si kostrč, ale houby zle, hlavně, že chodím a žiju… Jak se tak blížím k domovu, vidím světla, majáky, hluk čerpadel, postavy na kterých matně v té tmě rozeznávám hasičské uniformy. Ano, zásahová jednotka z vedlejší vsi dorazila se vší dostupnou technikou. Záběry jako z akčního filmu. Bohužel i to patří k jarnímu tání… Chudáci sousedi s plnými sklepy vody...
Čekám, kdy se ozve skřivan, má letos zpoždění. Čekám na první kvítky sněženek. Čekám na první kvíky bledulí, už aby začali ti kosové zpívat (je jich málo). Čekám na jaro, slunce, voňavý jarní vzduch, nový život a hlavně na jarní déšť, aby spláchl to svinstvo, a vůbec…
Jarní tání, tak jak jsem ho jednou nafotil, můžete shlédnout ve fotogalerii....