Mám v psaní velký skluz... Nebýt duševně a psychicky rozhozený ze situace kterou jsem popsal v předchozím mém dnešním příspěvku, tak ani nepíšu. Tato úvaha, kterou jsem chtěl psát, mně však můj vygumovaný mozek hlodala již delší dobu a tak až nyní... Dlouho jsem se na to chystal...
O co jde, jde nejen o vzpomínky, ale i vlastně o současnost i nedávnou minulost, dětství a mládí, záležitost, která mě velice kladně provází celý můj dosavadní život. Tato záležitost se nazývá "Travní cesta", cesta mého mládí, minulosti i vlastně součastnosti. K málokteré přírodní lokalitě mám takový celoživotní vztah jako k této obyčejné polní cestě. Nevěříte, že? Ale to není jenom obyčejná polní cesta, je to travní cesta, která má velikou historii, škoda, že ji dnešní zemědělské podnikání tolik ubližuje..., je to cesta ani ne kilometr dlouhá, spojující dvě, mám-li to tak nazvat spřízněné vesnice, z jedné pochází má matka a z druhé pocházel otec, jak to měli v mládí jednoduché a krásné, mít tak blízko k sobě...
Bylo mně pět, šest, sedm, osm, ani nevím, ale vše ostatní si pamatuji. Tenkrát měl ještě můj děd krávu, před tím plný chlév dobytka, pět krav, dvě jalovice a za dveřmi chléva dvě telátka, pamatuji to, jako by to bylo včera a později již jenom plnou králíkárnu králíků. Každý navečer jsem s ním vyrážel kousek za stavení na tu naši "trávnou" s velkou ručně taženou, či spíš tlačenou kárkou za účelem nasekat krmení. Děd sekal velkou kosou krásný porost plný bylin a já prcek jsem mu pomahal hrabat a posléze rukama nakládat na káru tu voňavou trávu plnou lučního kvítí, voňavého hežmánku, to vše vidím a cítím jako by to bylo včera... Občas, když při sekání zavadil o kousek cihly či kamene, zaklel "kuš ty potvoro,sakra práce", pak musel doma kosu za hlasitého cinkání znovu naklepat. Ano, to byla ta "naše" trávná ještě široká, hodně široká, děda měl přidělený díl k sekání po obou stranách cesty. Na každé straně cesty byl pás porostu na krmení v šířce cca tři, čtyři metry. Cesta ještě tehdy nebyla uježděná od těžkých strojů, ale díky její příznivé lokalitě není rozježděná ani dnes, je to prostě trávná, dodnes obrostlá jemnou travičkou, po které se dá jezdit bez problémů. Jemná travička jako mech, neublíží, horší to bylo s pády do přilehlé oranice, životní zkušenost... Je prostě nezničitelná!
Však jsem se po ní něco najezdil, jako puberťák na svém jednosedadlovém pincku, pařezu, na kole ani nehovoře a autem jakbysmet. Najezdil a jako mlaďas narandil za svitu měsíce a vůně dozrávajícího obilí všude kolem. To byla vždy moje zkratka při návratech domů z různých akcí, zábav, randění a všeho, co k mládí patřilo. Po ní jsem nějakou tu ... přenosil a převozil, proto ji mám tolik rád a nedám na ni dopustit. Dnes skoro stařec po ní trénuji chůzi s walkingovými holemi (občas), tedy, když nejsem zrovna moc líný.
Mrzí mě nehoráznost zemědělských podnikatelských subjektů (nejmenuji), jak se na ní přiživují a nenápadně rok co rok si z ní ukrajují, přiorávají a tím ji zužují, divím se, že to ty satelity nevidí, když dnes vidí všechno. Ale vidí, vidí, není žalobce, není soudce, tak se papírově zvyšují výnosy i když dnes vlastně pro koho? Ony ty ohromné dnešní mašiny mají velké záběry, zapoměl jsem.... Dnes již cesta nemá zdaleka tu šířku, škoda... Ale myslím si, že vydrží, vždyť to je naše věčná TRAVNÍ CESTA.