Vzpomínky na vojnu

     Jak jsem uvedl v předminulém blogu, dnes jsem si koupil Lidové noviny a zaujal mě článek na zadní straně, kde, běží seriál ze sborníku Naše normalizace. Autor článku, ročník 1962, absolvent Vysokého učení technického, tedy chytrý inženýr popisuje zážitky z jeho jednoleté vojny, tedy jako absík… Úplně jsem se v duchu s ní ztotožnil, když popisoval zážitky z té stupidní doby, kdy jsme museli sloužit naší vlasti…

     Tento článek mě inspiroval k mé úvaze, že si musím zavzpomínat  na moje vojenská léta, tedy na jeden rok jako absík. Pamatuji to přesně, prvního září jsem odcházel z domu na vlak s vlhkýma očima, slzel jsem jak malej kluk, synkovi byly dva roky a já odjížděl vlakem do neznáma na Pardubice, pak do Brna, kde jsme byli vybaveni vojenskou výstrojí, ostříháni a ještě večer odvezeni starými autobusy až do Ostravy, Bělského lesa, kde byla kasárna v dřevěných domcích jako tenkrát v Praze na kolonce, kde byly koleje naší hnojárny…

     Tam nám začala buzerace, kdy nám absolventům veleli mladí záklaďáci, jak potupné, ale co se dalo dělat. Ranní rozcvičky jako v Černých baronech, ale ty tři týdny utekly a zase mně převezli do Brna, do odporných ohromných kasáren, samej chlór a naftalín, bliju při vzpomínce na ně…   Humus všech humusů, něco jako v Jičíně, když fungovali, odporná zkušenost, ženy to nepoznaly...                                   

     Tam jsme dostávali politickou nalejvárnu, kdy nás školili na politruky, což byla tenkrát šajba, politruk byl „zástupce velitele pro věci politické“ a na toho nikdo neměl, to byla vychcanost… Žádný velitel roty na mně už neměl, byl jsem prostě politruk a vojenské zákony byly na mě krátké.

     Pak ta buzerárna a politická nalejvárna skončila a mně uznali moji žádost, aby mě dali do východočeského kraje, z důvodu, že mám rodinu a dítě. Tak jsem se dostal do Poličky, hurá!!!

     Polička, krásné městečko, je tam vše, kino, divadlo, bazén, sauna a plno hospod a jeden hotel, hotel Poličan, do kterého jsem jednou pozval moji mladou manželku, ale stejně nic nebylo, protože jsme se jako již tenkrát obvykle nepohodli, mrzuté, že? Na konci města stojí kasárna v moderní budově, autopark a vedle bytovka pro lampasáky, dva kilometry na kopci tak zvaná bojovka, což čítalo několik radarů protiletecké obrany. Po příjezdu mně určili ložnici, v které jsem spal jenom jednou, byl jsem tam sám, protože ostatní a jediní dva absolventi slovenské národnosti spali celý rok nahoře na bojovce.

      Přidělili mně velikou kancelář, protože jsem byl zástupce velitele pro věci politické a tak se ze mě stal ouřada. Ale sral jsem na to, hlavně přežít a vydržet, moje heslo. Byla tam válenda, tak jsem zašal spát v kanclu a spacák, zelený, vojenský jsem vždy ráno sbalil a uložil do skříně. Jednou, vzpomínám, přijela kontrola z Ostravy (náš nadřízený útvar) a můj nadřízený politruk, takový malý tlustý bloňďatý prďola mně na to přišel, otevřel mně drze skříň a viděl sbalený spacák, tak to vyšlo najevo, ale nic z toho nebylo, politruci musí přece táhnout spolu, ne? Zkurvená doba, ale byla to šaškárna, opravdu.

     No a z té kanceláře jsem „politicky“ řídil rotu, bylo nás tam jenom asi 40 vojáčků, kašpárků, pro které neměli ani náplň práce, ale moje práce spočívala v tom, že jsem po ranním rozvodu do zaměstnání odešel do města, koupil balík Rudého Práva a vojáčkům ho rozdal (srali na to, aby něco četli, byli ti většinou primitivové a většinou východňári). Po obědě jsem šel opět do města, ale jedině do nějaké knajpy na pivčo… A večer znovu, prostě zlatá vojna.

     Ale občas jsem měl i organizační povinnosti, kdy jsem musel zajišťovat pro vojáčky kulturu, tak jsem jim zajišťoval lístky do kina a divadla, hráli nám tam i Olympic a Simonová a Chladil, ten si před koncertem v hotelu Poličan  poléval jazyk rumem a podle toho ten koncert vypadal. Také jsme s vybranými a vzornými vojáky chodili na pochody do nedalekého okolí, krajina je tam opravdu pěkná, Bystré, Jimramov a Jedlová.

     Tam jsem to posral tedy v té Jedlové. Velitel nám povolil vycházku do zmíněné vesnice na taneční zábavu, samozřejmě, že jenom s pár vzornými vojáčky a tak jsme se tam vypravili pěšky. Zábava ušla, ale s dalšími vypitými pivy mě zaujala jedna krásná dívka, taková vesnická, matka s jednou roční dcerkou, to není na závadu. Co se dělo dál do konce mé vojny si každý domyslí, prostě kongo...

     Ke konci vojny jsem v Brně složil důstojnické zkoušky a dostal jsem hvězdu, tedy podporučíka. Pak už jsem si dělal, co jsem chtěl, na víkendy jsem si na černo jezdil domů, pak jsem tam měl i auto, prostě vegáč.

     Tak jsem si zase ulevil, ale k tomu mně inspiroval ten článek z Lidových novin…