Tak jsme strávili pondělí velikonoční opět netradičně. Bez alkoholu, bez pomlázek, ale sportem (k trvalé invaliditě, jak se občas říká). Sportem zvaném a několikráte uveřejňovaném v mých přiblblých článcích jménem Nordic Walking nebo-li severská chůze.
Vzpomínám, když nám bylo něco přes třicet, tak jsme jednou se sousedem obešli s pomlázkami pár domů našich přátel a známých a dovedete si představit, jak to mohlo dopadnout. Tak zlitý jsem snad v životě nebyl. Sousedky jsme svými pomlázkami řezali o stošest, za odměnu v každém domě štamprdle, pokaždé něčeho jiného a výsledek byl jasný. Exitus, delirium, věčer jsem se probudil z této agónie a myslel jsem, že je ráno a já musím do práce. Podobná epizoda se stala mému staršímu synkovi, když mu bylo patnáct, ze šukačky dorazil jak zákon káže, na nádraží pozvracel celý peron (pak si ho musel uklidit) a posléze prospal odpoledne zkroucený na koberci ve svém pokoji.
Ale to jsem odbočil. Letos 21.dubna na pondělí velikonoční, jsme v sestavě čtyř přátel walkerů vyrazili opět do Kyjí. Tam jsme u trati opět nechali vůz a vyrazili známou cestou k prameni Cidliny, tedy k tomu nepravému. Slunce svítilo jako tenkrát, bylo sucho, tak jsme makali jako o závod. Po příchodu k jezírku, jsme byli udiveni, jak málo je letos vody. Pramínek vytékající do něj byl opravdu slabý. Zkrátka zima letos nebyla. Ale ten řev ptáků všech druhů a zelenající stromy tou mladou jarní barvou byl úchvatný. Ale došli jsme i k tomu pravému prameni, to se nemohlo vynechat.
.
Skončili jsme jak jinak v naší košovské hospůdce, která byla narvaná velikonočními hosty a dali si oběd a jak jinak orosené pivko. Zpět k autu jsme si to dali jinou trasou a dorazili jsme k Alainoveě věži a naše překkvapení nám vzalo dech. Věž byla komletně opravéná a zrenovovaná, prostě nádhera....
Tak to byly moje letošní velikonoce, výbornými přáteli, víc si člověk nemusí přát...
2024 ©