Jak člověk stárne (a konečně snad dostává rozum), tak se vzhledem okolnostem může i trochu změnit a poopravit vžité názory. O co jde? Kdysi jsem na svém blogu zveřejnil úvahu o psech, v které jsem se přiznal, že je nemusím, nerozumím jim a že mě ta sousedova fena dosti sere svým věčným štěkáním a otravováním sousedů.
Moje snacha Maruška, budoucí maminka (už se to blíží) se rozhodla, že chce pejska, aby se doma nebála, když je v týdnu doma stále sama. Synek je v týdnu na cestách po Evropě křížem krážem kamionem. Tak si ho pořídili, štěně labradora, otec asi známý od sousedů vedle již bývalé paní majitelky, matka čistá labradorka plavé barvy. Víme, že černá barva u zvířat je z genetického hlediska dominantní, tak je náš Argouš černý jako uhel, kromě bílé náprsenky na hrudi. Tedy upřesněno Argo. Nad daným jménem mohu polemizovat, ale mně to nepřísluší, to je věc „paničky“.
Tak ho mají doma, v garáži na molitanu pokrytém starou dekou v rohu spává, ale paní domácí ho vychovává sparťansky a již ho nechává venku na rohožce před hlavním vchodem do domu. Dva dny jsme kolektivně stavěli luxusní boudu, ještě je třeba vybudovat přístřešek, chybí čas…
Změnil mně náhled na psy a i život, miluji ho. Je fakt, že co je malé, je roztomilé, ale je kouzelný. Jako každé štěně je abnormálně hravý, naučil se kousat do všeho, ale panička ho svojí přísnou výchovou tuto neřest odnaučila, již aportuje a poslouchá skoro na slovo… Jsem zvědav, až vyroste, jaký z něho bude velký hafan. Zatím prožívá krásné dětství, pěstěná zahrada jde vniveč, vše rozhrabe, rozkouše a roztrhá. Ze vsazené malé vrbičky za stopadesát korun zbyl malí pahýlek, okrasný rododendron je rozmetán po půlce zahrady. Co s tím naděláme, Marušku jsem varoval, ale je stejně roztomilý, kluk náš. A tak vlivem zvýšeného zájmu o Argouše jde naše budoucí miminko tak nějak nechtěně stranou, už kope, ale ono to přijde, máme se na co těšit.
Tak jsem se ve zralém věku změnil na přítele pejsků….
2024 ©