Slíbil jsem, že napíšu něco o své mojí poslední lásce, tedy o svém novodobém koníčku, sportu, který mě jako „hocha v letech“ dostal a také v současné době dodělal, doufám, že dočasně.
Ano je to fenomén dnešní doby, severská chůze, odborně /né odporně.../ nazývána Nordic Walking, abychom byli in… na našich stránkách najdete vše, nejen na našich, ale všude, stačí kliknout neboli jebnout, (Bacha, jedním jebem to smázneš Jiříku, bacha, ať to nesmázneš…). /tak jebni..../
Vezmu to z jiné stránky, abych se neopakoval a nevypadal jako blb. V letech, kdy byl tento sport u nás ještě v plenkách jsem bodoval v této disciplíně již v lázních, kde jsem měl severskou chůzi jako proceduru v délce cca třiceti minut ve skupině několika babiček skoro nad hrobem, proto jsem před nimi mohl excelovat, i když jsem tenkrát walking ještě neuměl…
Já dosud celý život nesportovec s bolavými kyčlemi, bolavým cemrem, odkázaný na lázeňskou léčbu mého zanedbaného pohybového ústrojí, jsem objevil ve Finsku již dávno objevené. Tak jsem se stal walkerem (Johnie Walker také není špatný…), tedy chodcem s tyčkama, který v létě asi ztratil cestou lyže, „Kde máš lyže, vole“, na mě kde kdekdo pořvával. Nyní se nad tím již nikdo nezastavuje, když seš blbej a nic o tom nevíš, tak si na mě volej, vole…
Po návratu z lázní mě jednoho zimního dne, na Tři krále to bylo, už vím, skolila hospitalizace a tak jsem byl donucen začít na lůžku přemýšlet nad dalším smyslem mého zhýralého života. Že by nastala změna? Asi jo. Není nad správnou životosprávu a zdravý životní styl, ti chytří tomu prý říkají nějaký wellness, nebo co… Tak jsem ten wellness začal aplikovat na svém obludném a zchátralém těle a začal se krmit dýňovými a jinými semínky, nejlépe lněnými, ty promažou dobře bachor a dojnice mají po nich lehké porody, dále nízkotučnými jogurty, zeleninkou, ořechy, ovocem, rybami, šťávičkami, libovým masíčkem, jenom né vepřovým, nedej bože dát si chleba se sádlem a místo vajec polykat prášky proti cholesterolu, blá, blá ,blá a tak dále. Je to vše o vůli, ale to nebylo podstatné, podstatné bylo to, že jsem si koupil na netu pravé walkingové hole (pryč s trekem) a začal sám chodit. Jak mě to bavilo, při této činnosti jsem si samozřejmě co by starej fotograf fotil přírodu, hmyz, blbosti a tak dále, ale podstatné bylo, že mě to bavilo a chodil jsem, po polích, lukách, horách, sice sám, ale chodil, také jsem měl v tomto hektickém období o 11 kilo méně, to se to dýchalo a ohýbalo třeba za účelem zavázání intenzivní chůzí rozvázané tkaničky.
A dal jsem se k turistům, tedy těm českým a to tak, že k jičínským, tedy vážně, stal jsem se členem Klubu s velkou tradicí a čítající dvěstěpadesátičlennou základnou. A já jako nováček jsem do toho spadl v červnu 2009 rovnou zájezdem do Slovenského ráje, nemaje dosud žádnou sportovní výbavu, kromě bot a holí, oproti zkušeným turistům, walkingových, ale to nebylo zdaleka na závadu. Tam jsem však poznal dosud nepoznané, co jsou ti turisti vlastně za lidi…
Poznal jsem do té doby nepoznané, ti lidé jsou úplně jiní, takový kolektiv jsem v životě nepoznal, či spíše dosud ani nemohl poznat… Říkali jsme si Timur a jeho parta, byli jsme třetí skupina, vlastně třetí B, tedy ta skupina „nežebříková“, přesto jsme chodili úžasné trasy. Slovenský ráj neměl chybu jako Nízké Tatry o rok později… Prostě bezva lidé, těžko se to popisuje.
No a pak jsem založil moji skupinu a to je další kapitola mých novodobých dějin, ale tu znáte jistě z našich stránek, když ne, tak si na ně jebněte, slušně řečeno klikněte.
2024 ©