Jako by se to odehrálo včera, možná předevčírem nebo před měsícem. Tak blízko si toho však dnes moc nepamatuji. Jenom to tak trochu malinko uteklo. Ten čas, tedy. Je zajímavé, že co bylo nedávno, si člověk tak moc nepamatuje, ale to pěkně prožité mládí, vlastně dětství se mi stále vybavuje v paměti a když doma u „rodinného krbu“ (sice se to stává jednou za deset let, když je nějaká rodinná oslava), na toto téma začneme, tak se mi vybavuje úplně všechno, pak jsme schopni se ke všemu přiznat, tedy k těm malým dětským průšvihům, od Vídně, kdy mně byly tři roky a něco, od první třídy, pamatuji, jak jsem poprvé vkročil do třídy na tehdejší Žukovově ulici v Praze 6, Velvarská a Leninova se jmenovala až později, přes Berlín, to byla nádhera, až po Poděbrady. Vysoká škola, další neskutečný úsek života, jak jsem to mohl tak lehce absolvovat, ptám se dnes sám sobě, stresové situace, zkoušky, zápočty, zážitky, legrace atd…, a potom…následné manželství… V Poděbradech, tam to už byla síla, byl jsem „skoro“ dospělý, vše jsem prožíval v přerodu kluka v mladého chlapa se vším, co s tím souviselo. Martin to prožil asi také, ale o tom se potomci rodičům nesvěřují. Tak tedy můžeme začít… Těch myšlenek je moc. Stále se vracejí.
První verze „Vzpomínek“ vznikla v roce 1994 v letních měsících v mé kanceláři ve čtyřřadém kravíně, kde jsem zootechničil, když jsem začal dělat „hlavního zootechnika“ (protože po roce působení v této nevděčné funkci to můj předchůdce Zdeněk nevydržel a nabídl mně to dělat) a zároveň mně zbyl ještě výše zmíněný úsek , abych ho „dotáhl k úspěšnému“ konci, tedy do zrušení v souvislosti s tenkrát uvažovanou výstavbou nové mléčné farmy. Dodnes v rozkradeném torzu kravína visí tabule, na kterou se křídou psal denní nádoj mléka a na níž někdo napsal, že jsem to zlikvidoval já, cituji: „Skončeno 24.dubna, zkurvil Stejskal“.Mám to vyfocené, po patnácti letech to tam stále visí… Jaký nesmysl, když měli ženské možnost v kravíně pracovat, aby si vydělaly, tak nechtěly a taktizovaly, nosily paragrafy, házely se marod a pak kritizovaly, že přišly o práci. To jsem vykonával funkci úsekového i hlavního zootechnika a přesto jsem měl jsem dost času přemýšlet a vzpomínat. Měl jsem hned vedle kravína, tedy staršího dvouřadého svoji parcelu, spolu s jedním ošetřovatelem telat jsme to pracně zúrodnili. Bylo to pole neorané, zastíněné již vysokými stromy, samý plevel a kámen, hrůza, tam jsem vybíjel svoji energii pěstováním zeleniny. Ještě, že jsem mohl používat vodu z kravína, té bylo dost, jinak by nám tam nic nevyrostlo. Měl jsem mraky energie, nová funkce, k tomu stará práce ve chlévě, nové možnosti, parcela a mnoho práce na ní, dobrý rok to byl. Často jsem jezdil do Liberce prodávat býky na jatky, v Turnově u sv.Jána dobře vařili. A taky jsem jako první na okrese zavedl startérový odchov telat v boudách! Cítil jsem na sobě sílu a znovuzrozenou aktivitu, prostě pěkné léto a i rok, dalo by se říci…. Ale stejně to přišlo. Jako blesk z nebe nebo spíše důsledek dlouhého procesu a nashromážděných problémů. Byl jsem již v létě nucen prožít zase takovou manželskou krizi, kdy na mě moje manželka žárlila (nevím na koho) a neustále mně doma nadávala, záznamy ještě někde mám, jestli se neztratily. Chodila za mnou na parcelu a dokonce i do kanceláře, jak žárlila. Neustálé nadávky a dokonce i kontroly na pracovišti, jaký humus… Ale ta krize byla, tedy tak trochu dá se říct už již od prvního dne po svatbě (možná déle, ale to už si nepamatuji, je to lepší…)!
Když si ta léta promítnu a začnu přemýšlet, tak mně je z toho smutno, ve všední dny si to vše člověk ani nemá čas uvědomovat, ale je to svým způsobem hrůza, tragédie, ty zbytečně promrhané dny, týdny, části a úseky života, ani snad ne promrhané, ale nevyužité a vlastně pořádně neprožité. Promarněné v maličkostech, hloupých sporech, slovíčkaření, žárlení, výčitek, nakonec i urážek a pak i nadávek a snaha utápět se v malichernostech, zbytečnostech, atd…
Nemám chutˇ to rozebírat, možná je to škoda. Škoda, že jsem v životě moc nechtěl jít do problémů a ty problémy moc řešit, možná na to doplatím, nebo jsem už doplatil, nevím. Ale to se psalo léto roku 1994, kdy jsem takto uvažoval.
Tak tedy knížka „Mého dětství a mých děvčat“. Kniha vzpomínek na mládí, hodnocení současnosti a řešení cest, jak dál. Nevím, jestli ty cesty ještě stihnu najít, nebo projít, či pročíst nebo se jimi prokousat. Tyto myšlenky píšu tak, jak mně napadnou, kdo to bude jednou číst, tak si asi řekne, že jsem cvok nebo blázen a měl by se léčit. Nevadí! Kdysi jsem četl dosti silnou knihu od amerického spisovatele Hellera. Jmenovala se, tuším: „Něco se stalo“, ta byla tak složitá, že jsem ji vůbec nepochopil, i když jsem ji přečetl skoro celou, tam byly i ty neuspořádané myšlenky, tedy podle mě. Ty neuspořádané myšlenky, tak, jak je ten spisovatel dával na papír. Mně to tedy nevadí, léčit se třeba jednou budu, ale možná na něco jiného. Nechtěl bych se třeba jednou dostat do protialkoholní léčebny. Ani do nemocnice, to prostředí musí samo o sobě člověka deprimovat a bude deprimovat, čím více bude člověk starší, asi… Zatím se tomu vyhýbám díky tomu, že jsem relativně zdráv, alespoň si to myslím, lepší o sobě nic nevědět, i když nedej bože (ač jsem ateista a mám večerní univerzitu, VUML, to byla také paráda, ale to mně bylo třicet), bych se tam měl jednou dostat! Konec filozofování, jděme k jádru věci. K děvčatům…
Tedy ženy mého života, spíše děvčata mého mládí či dětství. Jmenovala se asi nějaká Zdena, ne asi, ale opravdu, ani její fotku nemám, ani jsem ji nikdy nezískal, nerozdávala je a také protože na žádné společné z té doby zrovna nebyla. Ve třetí, nebo ve čtvrté (už dnes přesně nevím) třídě základní školy ve východním Berlíně. Měla dlouhé černé vlasy, opálenou pleť, pěknou černou hřívu a při jízdě v dětském vláčku v pionýrském parku Ernsta Thallmanna mě silně přitahovala. Pamatuji to přesně. Nebyla to Romka, jenom opálená. Taková živočišně přitažlivá dívka. Kluci ve třídě říkali, že za ní „lezu“. Jak platonické to bylo. Vidím to dodnes, jak se mi v tom vláčku líbila, ta černá hříva proti pozdě odpolednímu jasnému a skoro zapadajícímu slunci. V noci se mi o ní zdálo. Je pravda, že jsem tu chvíli a dny následující, ba i týdny na ni moc myslel a byl jsem na svůj věk a situaci kolem dost zblblý, ba přímo přitroublý. Byli jsme jenom děti… Ale asi již tenkrát hormony a testosterony musely působit, jinak si to nedovedu vysvětlit. Rodiče nás s bráchou „týrali“ v tom smyslu, že jsme museli nosit ježka, protože to bylo tenkrát moderní a otec si nic jiného nepředstavoval a proto jsme spali, tedy pouze usínali (aby se neřeklo) v radiovkách, pod kterými jsme měli napomádované vlasy, aby nám ten ježek držel! To byl humus, co? Ta pomáda ve tvaru olomouckých syrečků zabalená v celofánu ležela na chodbě pod zrcadlem na poličce vedle vlasového kartáče na trénování ježka. Kartáč byl hustý a plný vlasů, docela humus, ale zůstalo mi to v paměti. Ale tak to bylo a kritizovat jsem to mohl až ve skoro dospělosti. Když jsem později v šesté třídě, to už bylo zase v Praze, přišel ze školy bez ježka jen tak s pěšinkou, tak se mnou otec přestal na týden mluvit i jinak komunikovat, možná více jak na týden. Tu dobu, vlastně ten den si přesně pamatuji, byla u nás na návštěvě babička a ta to přešla to s úsměvem a ještě se mě zastala. Bylo to svým způsobem o ničem.
Věra, štíhlá, drobnější holčička, trochu blondýna, ale ne úplná (již si to neumím přesně představit, ale asi to tak bylo), otec pracoval na obchodním oddělení, kde jsme mimo jiné chodili do sklepa této budovy tajně kouřit cigarety značky Peter Stuyversant. Jen tak jsme to vyfukovali, ten tabák skutečně voněl, asi byl kvalitní, jak by ne, dovoz ze Západu a měli strach, aby to pak z nás nebylo cítit. Pamatuji na ty pěkné tvrdé krabičky. Později jsme je sbírali. Kdo měl víc krabiček od tvrdých retek a od žvýkaček, tak byl uznávaný sběratel, i ubrousky jsme sbírali a pak si je vyměňovali.
V zimě jsme hráli na přilehlém volejbalovém hřišti upraveném na kluziště hokej. S novými kanadami, které jsem dostal k vánocům, před tím jsem měl pouze šlajfky. Podle kluziště byla slepá ulice a hned na jejím konci berlínská zeď, kde vše končilo! Berlínská zeď… Záviděli jsme těm druhým spolužákům ze Západního Berlína. Nosili nám tajně žvýkačky, jejich rodiče jezdili v západních autech do práce do Východního Berlína, rodiče spolužáka Karla měli Opla Rekorda šedivé barvy a v televizi jim doma běžely západní reklamy o čemž všem jsme se jednou s bráchou přesvědčili na jedné jediné návštěvě, kdy nás tam mimořádně pustili, u našeho dalšího spolužáka. U nás, tedy ve Východním Berlíně tehdy běžely reklamy typu „Minol, Pirol, atd… Do školy je vozil služební mikrobus Wolkswagen, jaká to byla na tuto dobu vymoženost.
Jeden soudruh, pracovník obchodního oddělení si přivezl z ČSSR úplně nový model Škoda 1000 MB, to byla ale událost! Říkalo se jí tenkrát „škoda tisíce malých bolestí“. Úplně nový model z Boleslavi, dosud to byly pouze oktávky, před tím spartaky. Všichni jsme čuměli, okukovali a ten soudruh ji se zaujetím všem ukazoval, jaká je to převratná novinka v koncepci tehdejšího AZNP.
Doma jsme tenkrát měli pěkného červeného Spartaka, až k moři nás dovezl, jaký to byl to borec, do Zingstu, kde jsme trávili s rodiči týdenní dovolenou u moře, byl koupen v Rakousku, to mně byly asi čtyři roky a až na Grossglockner vyjel! Byly mně čtyři roky, možné o několik měsíců více, nevím, kdy otec nového Spartaka přivezl v noci na dvůr u tety Klátilové a zajížděl do tehdejší garáže v přízemí a dívali jsme se na něj z okna, to je paměť, co? Ale musím také podotknout, že po Spartakovi následoval ten nejkrásnější VW 1200 Brouk šedivé barvy, s „velkou lampou“, jak jsme říkali, protože to byl nový model a byl tenkrát v ulicích málo viděn. Vždy jsme s bráchou křičeli „velká lampa“, když jsme podobný model na silnici potkali. Taťka ho prý vyhrál v loterii, jaký kec, avšak nikdy jsem se nedozvěděl pravdu, jak to vlastně bylo. To jsme měli ještě Spartaka a když ho jednou otec startoval klikou, tak mu zlomila zápěstí a potom už v novém „folksíku“ řídil s rukou v sádře. Vše pamatuji jako dnes. Vozil nás s tou rukou na plavání do bazénu. A s tou sádrou řadil rychlosti, obdivoval jsem ho.
Věra byla velice živé děvče, měla modré oči a strašně chlupaté ruce, až k loktům, to si pamatuji ze všeho nejvíce dodnes. Byla to dobrá kámoška. A hlavně ty chlupaté ruce…, to se snad nedá zapomenout.
A právě na tom výše jmenovaném obchodním oddělení jsem poprvé „spal“, vlastně nocoval, nebo-li sdílel postel (museli jsme spát spolu v jedné posteli, protože jinde nebylo místo) s Tamarou. Její mladší sestra Alena se mnou chodila do třídy, ta byla podstatně „hloupější“, než její starší sestra. Tamara chodila o ročník výše. A byla chytrá, uměla dobře rusky, počátek dobré kariéry… Zkrátka tu noc nás v bytě bylo poněkud více, proto jsem musel spát v posteli s ní. Naši pařili na nějaké oslavě na obchodním oddělení dole na sále a my s bráchou jsme přenocovali u nich. Celou noc však rámusily tramvaje venku na křižovatce vedle budovy, až se celá třásla a bylo vše slyšet. Stadtmitte, to byl střed říše, nyní rozbité kostely jako vzpomínka na válku a proto také ten rachot tramvají, to město to už asi mělo v sobě, jako ve válečných filmech. Na stěnách pokoje a na stropě se neustále odrážela světla projíždějících tramvají a aut. Moc jsem toho nenaspal, stále mě to budilo, ale to bylo těmi tramvajemi. Strejda, jak jsme mu říkali, měl jednu místnost zabranou pouze pro svoje vláčky PIKO s celou krajinou, nádražím, vyhýbkami, domečky, autíčky a vším co s tím souviselo. Ta autíčka jsem také sbíral, jaká to byla událost, když jsem dostal nějaký nový model, hlavně ty ze Západu byly perfektní. Moc jsme mu to záviděli.A sbíral známky, ten jich měl! Celá alba, a z celého světa. Později mně pomohl založit základ mé sbírky, která mně vydržela do svých čtyřicetisedmi let, kdy jsem ji zadarmo prodal, vlastně za tři stovky…! Zlodějina, myslel jsem si, kdoví jakou má moje sbírka hodnotu a nakonec ji měla nulovou, ani ta alba se nezaplatila.
Poprvé jsem lhal. Když přišel brácha Ivan s rozbitou hlavou od zbořeného kostela z druhé světové války nedaleko obchodního oddělení na tzv. Stadtmitte, kde jsme házeli kameny jen tak do zdi a odražený kámen mu rozbil hlavu, když odlétl. Nebyl to kámen, ale kus cihly. Řekli jsme rodičům, že šel jen tak po zpátku a upadl na chodník, jak směšné! Krev tekla proudem a měl tam pak pěknou jizvu. To byl rámus, celé obchodní oddělení bylo „auf“.
Podruhé jsem lhal, když jsem zapíral, že jsem prý údajně řekl paní výpravčí v U-Bahnu, že je „pinda“. Ze školy jsme jezdili touto podzemní dráhou pár stanic domů a ta tlustá výpravčí vždy na perónu řvala „curyk“, jako starý gestapák. To znamenalo, zpět, aby tedy již nikdo nenastupoval. Dodnes si nejsem vědom, že bych něco takového řekl. A také nevím, kdo mě mohl tak rychle prásknout. Po příchodu domů nastal pěkný točák, nevím, kdo mě práskl, doma předcházela řádná lustrace, pak následovalo přiznání, (nevím ale proč…), a pak …klasický výprask a to přímo v obýváku, kde jsme měli mimo jiné krásná kachlová kamna. Na brikety.
Pro brikety jsem povinně chodil do sklepa a kolem něho na dvůr s odpadky do popelnice. A taky jsme měli v kuchyni jeden čas kočku a pod kamny měla krabici s pískem, aby tam mohla kálet, to bylo ale smradu, pak jsme ji dali pryč, ale už tenkrát mě srala, na balkoně nevydržela, jenom doma smrděla. V té kuchyni jsem si vystřihoval z prospektů a katalogů obrázky aut a lepil si je do sešitu, až mi lepidlo prosakovalo skrze stránky. A také jsem sbíral obaly od žvýkaček (těch západních), ubrousky a jízdní nebo-li letecké řády, které mně otec nosil z práce.
Na Soňu jsem nikdy neměl. Neskutečné… To byla dívka, kočka, jako obrázek, nosila dost často ve vlasech čelenku, takovou světle modrou, krása… Ale na nás byla moc chytrá. Stačil jsem se na ni pouze s údivem dívat. Takový nevinný obličej. Ve škole jednička. Jednu chvíli jsem s ní seděl. Také proto po páté třídě v Berlíně zůstala a šla na sovětskou školu, také řešení… V této třídě jsem s ní tedy skutečně seděl v poslední lavici, tam mně přesadil náš soudruh třídní Mach a cítil jsem se před ní dost méněcenný. Byla opravdu krásná a chytrá, ale pro nás tenkrát nedostupná, i když se rodiče občas stýkali a navštěvovali. Ale to bylo o něčem jiném…
A ještě Katka. Na Katku jsem si nikdy nemyslel, i když jsme spolu docela a nevinně kamarádili, ale byla to sportovkyně tělem i duší, sport přímo žrala, občas jsme chodili spolu do bazénu plavat, jinak živá a kamarádská holka to byla. Na učení docela blbá, ale sportovkyně. Nikdy jsem ji v plavání v bazénu nestačil. Byla jsme taková malá třída, náš ročník. Nejvíce jsem kamarádil s Karlem a Láďou. A taky Zdeněk a Jiří byli moji spolužáci a kamarádi. Jezdili jsme patrovým autobusem v zimě bruslit na stadion, ale dnes si už nevzpomínám, kde to bylo. Rodiče nás tenkrát pustili sami, byli jsme asi dobří…
A už dost s tím Německem! To bylo období života, které dnes mohu do detailu popsat, pamatuji si vše, každý detail, asi to je i tím, že jsem měl s bráchou pěkné mládí, alespoň, co se týče zážitků. Těch je tolik, že by se vymykaly tématu této úvahy, dnes mohu říci, těmto „Neuspořádaným myšlenkám“. Hráli jsme si s Ivanem před domem na ulici na Žižku a jak tak cválal, narazil hlavou do betonového sloupu a rozrazil si obočí, to bylo krve. Dodnes má jizvu. Lítali jsme po ulici s papírovými bouchačkami a Ivan bouchl před nějakým starým důchodcem, ten se po něm ohnal holí a jelikož ji měl asi podkovanou, tak jak škrtnul o chodník, vylétly jiskry, to byla paráda!
Ty výjezdy na kole, které jsem dostal k vánocům, byl to Pionýr modré barvy a na koloběžce, tu dostal bratr za 105,- DM na trhu, do „zahrádek“, dále bitky s německými kluky, tahání Fischera za nos („Fischer, Komm Hier, ich habe Schokolade…“), cesty a víkendy na Gorinsee, další víkendy na chatě v lese, (vůbec si nepamatuji jméno té vesnice, za kterou se chata nacházela) a sto jarních kilometrů nachozených po městě i za ním, (měli jsme notýsek, kde jsme museli si zaznamenávali kilometry, aby byla soutěž férová). Chodili jsme skutečně 100 jarních kilometrů. Jednou jsme měli opravdu strach. To když nás němečtí kluci v jedné vesnici napadli, zrovna jsme šli pěšky těch zmíněných sto jarních kilometrů.
Šel s námi i Láďa a přesto jsme se málem neubránili. Ale vyšlo to! Začal jsem německy vyjednávat, jak jinak. Ušli jsme v jednom tahu 20 kilometrů! Největší záznam v našem notesu, ale platil a byl započítán, tedy v té soutěži. Láďa byl živý a rád se pral, tak jsem ho jednou poslal se za mě bít před školou s jedním Němcem ( já jsem byl posera, ale taktik). Ten Němec mu při tom zlomil ruku! Pak ji Láďa nosil v sádře.
Potom první dovolená u moře v Zingstu a víkend na Rujáňe, je toho moc. Jednou v sobotu jsme se chystali k odjezdu na Gorinsee a najednou před domem mně z ruky vytrhl nový umělohmotný červený míč (koupili jsme ho ve FIXU) z rukou nějaký německý fracek a zmizel mezi domy, už jsme ho nenašli, (a to mně otec pomahal ho dohnat nebo chytit ). A tak jsem jel bez míče…A taky mně při tom dal facku! Tedy ten německý fracek, asi byl starší a oprsklejší! O školách v přírodě ani mluvit nebudu, to je další kapitola, jenom pár myšlenek.
V Buckowě jsem při návštěvě rodičů dostal dárkem svoji první propisovačku v životě! To byla moje první škola v přírodě, spali jsme v malém srubu a ke snídani jsme mívali bílé kafe a bílý chléb s marmeládou a pod tou marmeládou bylo máslo, tu chuť cítím dodnes!
Snídali jsme venku na terase, to byla vůně! Vůně přírody a čistého lesního, borovicového rána. A na Werbelinsee další rok jsem ztratil knížku „Pět neděl v balónu“ od Julese Werna, byl jsem z toho tenkrát dost špatný. Každé ráno byl nástup pod vlajkou naší republiky, tedy československé, jako na vojně, borovice silně voněly a mě nejvíce mrzela ta ztráta výše zmiňované knihy. Tam bylo nádherně, asi se tam již nikdy nevrátím, je toho moc k poznání a tak málo času!
Z těch škol v přírodě vzniklo mnoho kamarádství, samozřejmě, že hlavně s holkama, pak jsme si dlouho dopisovali. To jsem tenkrát ještě docela uměl německy, taťka mně ty dopisy vždy revidoval, aby to bylo správně a alespoň bez základních chyb. Také mně jedna kamarádka potom posílala navoněné dopisy, otvíral jsem je o prázdninách u babičky. Urschula, se myslím jmenovala, nebo Angelika Wormsdorf ?, už nevím… Pak vše skončilo, po páté třídě následoval návrat do vlasti. Ale ty dopisy skutečně voněly. Měl jsem dokonce na vysvědčení v té páté třídě samé jedničky, té Soně jsem se tedy konečně vyrovnal i když alespoň těmi známkami… Náš třídní, soudruh učitel Mach se ukázal. Když mě takto ohodnotil. Jednou snad po dvaceti letech byl u nás v Československé televizi, tenkrát ještě černobílé.
A taky jsem se jednoho dne cestou ze školy naproti zdi pivovaru posral, už se to nedalo ustát, ani vydržet. Vlevo keře a zeď a vpravo pivovarská zeď a kam tedy s tím? Doma jsem brečel, že jsem to prý „nemohl už vydržet a že mám asi průjem“. Mamka mi však z punčocháčů, tenkrát se nosily, vyklepala hovno tvrdé jako cep. Hodila ho v koupelně do vany, až to zadunělo, spíše cinklo. Tak že žádný průjem… U té zdi jsem jednou vyhodil do křoví nesnědenou svačinu! Pamatuji si to přesně. Byl to chleba s nějakým salámem.Ve škole jsem to nestihl, nebo mně to asi nechutnalo. A na druhé straně u zdi pivovaru jsme v zimě sáňkovali z malého hrbolu, protože nikde jinde žádný kopec nebyl. A také jsem jednou zvracel v krámě. To je najednou zážitků… Stál jsem v HO na hlavní ulici blízko domu (jak se jmenovala, ta ulice?) frontu na chleba („Brott zu Sechstsich“). Udělalo se mi zle a nablil jsem, tedy nazvracel sousedce z vedlejšího vchodu do tašky. A také jsem si pozvracel částečně svoje modré tepláky. Dodnes cítím, jak se mi udělalo špatně, tu nevolnost a vnímám ten celkový zápach této nešťastné situace. Hrůza, ale já jsem byl tenkrát v nemoci. V tom krámě jsem jednou ukradl pár žvýkaček! Měli je tam ve skĺenici, jedna stála snad fenik, ale byl jsem machr, že jsem to dokázal! Prodavačka se otočila a už to bylo! To jednou jsem také zabodoval ve Fixu, kde jsem nepozorovaně ukradl korkový špunt do demižonu v ceně 25 feniků! To byl tenkrát výkon. Vidím to dnes… Pak jsem se přiznal, ale doma a
ne v krámě.
Vedle nás ve vchodu Eschengraben Nr.26 a i na stejném prvním poschodí vedle bydlela nějaká Eva Hynze a my předpuberťáci jsme říkali: „Eva Hynze, má to v pinze“, nemělo to smysl, ale pamatuji to jako dnes. Na rohu domu bylo pekařství, kam jsme si chodili kupovat „šrypny“ za 5 feniků. Byly čerstvé a hlavně zahnaly hlad. Tam jsem jednou hodil bráchovi pod rošt angličáka. Byl to malý Jaguar. A teď vážně, konec Německa! (po kolikáté už?).
Zase jsem trochu zblbnul o prázdninách po páté třídě. To jsme byli již z NDR doma. Zpět po třech letech v republice. Konec té německé nádhery a krásných zážitků. Zblbnul jsem pod vlivem kamaráda Zdeňka z Turnova, spolužáka z Berlína. Jeho otec byl doktor. Přijel k nám z Turnova na týden prázdnin, spali jsme u babičky na „dolením konci“ v Nemyčevsi (jinak dnes v „Údolí dutých hlav“, jak rádi používáme. Každé ráno nás budil řev ptactva z lesa, štěbetání vlaštovek na drátech na domě a kdákání slepic na dvoře, ba i šum babiččina koštěte při ranním zametání dvora. Děda „Česák“ už seděl v kuchyni ve svém dřevěném křesle (dodnes ho mám) a kouřil startky v dřevěné špičce. Později jsme mu ty startky tajně kradli a „kouřili“ je v Habrovníku, to byl les naproti. A Láďa, soused a vzdálenější bratranec sral z větve dubu na zem, je to historie. Ta letní rána byla vždy fantastická. Každý den musela babička zamést dvůr i kdyby tam nic nebylo. Ale většinou byl ten dvůr posraný od slepic. Spali jsme nahoře v komůrce na starých a později pro mě krátkých postelích. V postelích po rodičích, nad každou visela zasklená fotografie mých rodičů. Fotografie před svatbou, černobílé, ale odborně vybarvené. Hned první den Zdeněk „sbalil“ v přilehlém lese, kam jsme chodili jen tak z nudy blbnout, kamarádku Soňu.
Ještě Alena s námi chodila do toho výše zmíněného lesa. Poprvé jsem ji dal pusu, tedy té Aleně a to na mezi za lesem, bylo to rychlé a nic neříkající, asi abych nebyl pozadu za Zdeňkem. Jen tak jsme v lese blbnuli. Pak Zdeněk odjel. Alena mi z kraje občas psala do Prahy, v dopisech posílala poštovní známky, které jsem intenzivně sbíral a pak…, léta utekla, potom jsem se bál, abych ji ve vsi náhodou nepotkal, abych se neztrapnil.
Končilo období mezi Berlínem a Prahou, mohu říci, že následné tři roky v Praze nic moc, není z toho žádný zážitek, ale snad si vzpomenu.
Praha. Návrat do světa, odkud jsem odešel před třemi lety, ale to jsem tenkrát ještě nevěděl o „světě“ a nyní tedy opět návrat do té pražské reality, šedi a stereotypu, do své třídy, tedy šesté B…základní devítileté školy v Dejvicích.
Marta, písařka třídy, jak jí říkal učitel matematiky, takový starý učitel, ani si na něj dnes už moc nepamatuji, v 6. třídě v Praze Dejvicích, „písařka k tabuli“, znělo každou hodinu počtů, nebo-li matematiky. Už jsem na to přišel, myslím, že se jmenoval Lišák. Byla to pěkná holka, tedy Marta, dlouhé kudrnaté vlasy a široká ústa…Ústa, jak se říká alespoň… Za ní „pálil“ Dvořák, chytrý hoch, ale zbytečně, byl sice docela bystrý, ale poněkud malý, neměl na ni. Po letech se najednou objevila při nástupu do prvního ročníku na zemědělské škole v Suchdole, to byla náhoda. Nakonec tu vysokou hnojárnu vystudovala, ale v jiném kroužku. A ta široká ústa měla ještě širší. A stále ta velká „huba“, tedy slušně řečeno ústa.
Pak to přišlo! Jára. Rozsadili mně k ní do třetí lavice, protože byla trochu blbá a neuměla matematiku (a já ji snad uměl?). Byl jsem blbý jako ona. Za to mohl ten výše uvedený učitel, tedy asi profesor Lišák, už si vzpomínám, myslím, že se jmenoval Lišák, nebo snad ne? Úplně jsem do ní zblbnul. Byl jsem jeden čas naprosto mimo, bušilo mně srdce, klepal jsem se a celé noci jsem nespal. Když jsem ji mimo školu náhodou potkal na ulici, šel jsem zrovna na „Kulaťák“, tak mně píchlo u srdce, nezmohl jsem se na kloudnou větu a patřičně zrudnul. Toť vše, jinak nic, moc dlouho to netrvalo. I když jsem občas chodil kolem jejího baráku a čuměl, jestli ji snad nezahlédnu, bylo to o ničem.
Když skončil školní rok v deváté třídě a dostali jsme poslední vysvědčení, tak Jardovi, dalšímu spolužáku z devítky, nechtěl dát číšník v ÚDĚ na „Kulaťáku“ pivo! Požadoval na nás občanky, to bylo v červnu roku 1969, cítili jsme se skoro dospělými. Měli jsme tam rozlučkový oběd, patnáctiletí frajeři.
Potom s bohem rodná Praho! Konec devítiletky v Praze, jinak nic moc, tedy v té Praze, já jsem se spíše cítil vesničanem. Hnojařem, na zemědělskou školu jsme z celé třídy šli pouze dva, já a Mirka, pěkná manda, už tenkrát, prsa jako stará matka… Že půjdu do zemědělství jsem se rozhodl na poslední chvíli, pamatuji, jak jsem byl bezradný, co budu vlastně jednou dělat. Na podzim v deváté třídě mě to udeřilo jako z nebe. To jsem jezdil na svém Favoritu kolem Prahy a u Horoměřic mě zaujalo, jak „jezeďáci“ sklízí cukrovku. Jak na poli svážejí traktory chrást na jámu a pásák šlape hmotu na siláž. Tak mě to zaujalo, že bylo rázem rozhodnuto. Zemědělství!! Pamatuji to přesně, ten pocit. V sedmé třídě jsme holkám o přestávkách osahávali prsa, jednou z toho byl skandál. To v souvislosti s tou Mirkou a také Jiřina je měla na ten věk ohromná. Dojnice, to byly ty naše spolužačky. Shrnu to, čtyři zmíněné poslední roky devítiletky jinak nic moc, žádné pořádné ženské, bylo to celkem „o ničem“. Praha mě nebavila, to u nás na vsi, to se rýsoval jiný život. Ale v rádiu hráli Beatles a to už bylo o něčem jiném, hitparády, Houpačka atd…, než to zakázali.
Následné prázdniny jsem si za tisíc (!) korun československých koupil ojetého Pionýra, červeného, jednosedadlového a pěkně předraženého, od nějaké babky Krejčové z Hradčan ve Vitiněvsi. Neměl jsem papíry, a ani olej v převodovce! To jsem zjistil po dlouhém prohánění se po lese zvaném Habrovník, abych ho, tedy ten olej dostatečně zahřál a mohl ho vyměnit. Žádný tam nebyl. Chudák převodovka. Olej jsem dolil a hned šel potichu, ten pincek. Byly prázdniny, nádhera, vesnický bezstarostný život, trochu práce na brigádě v JZD, jinak pincek a „flejda“. To jsem opravoval v dílně brány a později jezdil jako pomocník na řádkovači. S dědou Honzákem a jeho doutníkem. Během pracovní doby jsem se nejvíce těšil na svačinu, kdy jsme se sešli u výhně v staré kovárně a dali si pivo. A na Ivu!
Tentokrát mě to zasáhlo a pěkně vzalo, Iva se jmenovala. Po několika častých a „černých“ jízdách na svém jednosedadláčku po travní cestě na Malou Nemyčeves a zase zpátky si mě všimla na silnici pod barákem její babičky. Vidím to detailně dodnes. Šla po silnici dolů a zastavila mě, jen tak nenápadně. Dala mně do ruky dopis, vlastně jenom takový lístek. Prý, že si mě všimla a moc se jí líbím, atˇse ozvu. Bydlel jsem o prázdninách, jak jinak, u babičky ve a spal jsem tenkrát v kuchyni. Ten dopis ještě mám. Jen tak mě zastavila, byla to docela pěkná Iva.
Spal jsem v kuchyni (přesně na stejné posteli, jako když v noci létala sovětská letadla jednadvacátého srpna předešlého roku. Tehdy jsem nespal! Létala letadla… Tentokrát jsem také nespal s myšlenkou, co se bude dít. Se vzpomínkou na toto období se mi točí hlava. Totálně napadený mozek. Jako mozek napadený BSE. V životě zatím největší zásah. Jezdil jsem sem a tam na mém pincku jako pako. Pak to začalo. Později jsme spolu chodili do lesa Habrovníka, kolem lesa a do třešňovky, držíc se za ruku a s příslušnou vlhkostí v mých trenkách. Nosily se trenky…
Byla taková jemná a plachá a ty oči… Poprvé jsem ji nesměle políbil na okraji lesa, vidím to dodnes. Byl jsem také plachý, možná ještě vyplašenější, ale bylo to pěkné. Pozorovali jsme v třešňovce sedíce v trávě pod stromy modré nebe. A chodili jsme na koupaliště. To nejvíce. Modré prázdninové nebe a její modré oči a modré plavky...
V noci na Travní cestě za svitu měsíce jsem ji dal růži, kterou jsem uřízl, vlastně ukradl tetě. Tetě,která samozřejmě o ničem nevěděla. Byl jsem mimo, nic silnějšího jsem dosud nezažil. Tenkrát spala na zahradě ve stanu se sestrami Evou a Věrou odnaproti. A pak ty její světle modré plavky na koupališti. Krásné modré oči a modré plavky… Celé prázdniny jsem byl „jasný“ a úplně zblblý. Totálně mimo, ale bylo to tak krásné, že se do toho dokážu vžít i dnes. Vždy jsem ji na koupališti vyhlížel a těšil se na ni. K tomu práce na žních. Když jsem seděl na řádkovači a sekali jsme se starým Honzákem ječmen na poli u koupaliště (to byla tzv. třífázová sklizeň), tak jsem si mohl hlavu ukroutit, abych ji mohl spatřit. Můj červený Pionýr, cesty na koupaliště sem a tam, plácání benzínu, (tenkrát byl levný a já tvrdě vydělával) a touha ji denně vidět! Nejkrásnější prázdniny !!! A pak následné dopisy do školy, na které jsem neustále netrpělivě čekal a krásné vzpomínky. Prázdniny všech prázdnin…
Vykulený prvňák na Střední zemědělské technické škole v Poděbradech. Dagmar, naše třídní „matka“, co by tiskový referent mně vždy odměřeně s patřičnými poznámkami dala na jevo, že mám dopis od holky.(psala mně Ivča)
Jinak z kraje prvního ročníku, holky nic moc, měl jsem přece Ivu, ale pro nás nejlepší bylo poslouchat tajně Radio Luxemburk, Hallo Twent, Houpačku (ale tu záhy zakázali) a další stanice a čekat na dopisy od Ivy (ještě je někde mám). S Vaškem spolužákem a kamarádem, byl to od počátku můj „poděbradský“ kamarád a s jeho Orbitou, sovětským tranzistoráčkem, který měl jako první snad na celé škole, možná i na okrese Nymburk, tu muziku jsme opravdu žrali! A potom měl jako první kazeťák! Žrali jsme muziku a zemědělskou mechanizaci, hlavně traktory.
Procházky podle Labe poslouchajíce nejnovější hitparády (na našich rádiích už tenkrát nic nevysílali). Když jsem si i já koupil za vydělané koruny tranzistor polské výroby, tak mně ho jednou vychovatel Šlechta zabavil, protože jsem tajně poslouchal moji oblíbenou stanici pod peřinou a po večerce. Koupil jsem si ho jednou o víkendu v Praze v Bílé Labuti a mamka u toho ještě měla řeči, ale ke koupi nakonec svolila. Stál 650,-Kč. To byl, tedy ten vychovatel Šlechta, dokonalý vůl, jednou mně dal ránu, až mně tekla krev z nosu, pak si uvědomil, že to přehnal a dával mně do něj na umývárce tampony, které jsem mu zase já opilý, házel na zem… A já jsem byl ožralý, jako Dán, ale to předbíhám, po druhém ročníku to bylo. Na praxi mezi druhým a třetím ročníkem. U Soudku a to přesně, devět dvanáctek, Polabanů! Pak jsme táhli na internát a na náměstí si ještě pamatuji, že jsme
potkali naše děvčata z ročníku a pak už nic, až potom na tu ránu… Bylo to na umývárce, ráno jsem se probudil, okno otevřené dokořán a kalhoty a ostatní hadry perfektně uložené přes židli, to byli hodní kamarádi, jak se o mě postarali…
V pololetí ve třeťáku jsem dostal ředitelskou důtku. „Když se student ožere jako slíva“, řekl soudruh ředitel Vaněček, přede všemi v jídelně na hodnocení pololetí, sám notorik, který chlastal v kanceláři destilovanou vodu, aby zatajil svoji závislost na alkoholu, ale jinak to byl docela dobrý fotograf, který se fotografování dosti věnoval. A na konci ročníku jsem byl vyznamenán jako jeden z nejlepších studentů!, vlastně nejlepší, (dostal jsem vázu a fotku nejlepšího studenta), to byly paradoxy!
Jana se mi líbila od začátku. Jen jsem vstoupil první den v prvním ročníku do třídy. Ale tu později na horách na povinném lyžařském kurzu sbalil Milan (ten za ní lezl přímo okatě) a táhli to až do chmelové brigády ve druhém ročníku. A také Zdena černé a velmi dlouhé vlasy, seděla snad celé čtyři roky s Janou v poslední řadě u okna. Pak mě to nenápadně a lehce zasáhlo. Kecám, dnes mohu říci, že mě to zasáhlo velice silně a překvapivě, nebyl jsem na to jako jinoch připravený. Jmenovala se Blanka, byla pihovatá, byla z mého ročníku, třídy 1.B, měla krásné dlouhé a velmi kudrnaté vlasy, takové jemně kudrnaté a trochu rezavé, nebo snad ne, dnes už nevím, tenkrát barevné fotky moc nebyly, vlastně vůbec. Dnes už snad takové krásné vlasy ani nejsou… A také modré oči a dlouhé řasy, jak je možné, že jsou u nás ty nejkrásnější ženy na světě? Dlouhé řasy, to pamatuji přesně. Byla nádherná, takový typ jako z Robina Hooda. Seděla u okna v poslední lavici, ještě dříve, než se tam později usadila výše uvedená děvčata Jana se Zdenkou. Bylo to takové nenápadné a hlavně před spolužáky utajované, (veřejné tajemství), scházeli jsme se skoro každý den navečer nahoře ve třídě, když jsme čekali na večeři, která byla povinná v té naší školní kuchyni. Dívali jsme se z okna, vyprávěli si a nedovolil jsem si ji ani políbit, ač jsem měl v trenkách mokro jako v Dunaji, takový trouba jsem byl! Ale velmi ji voněly ty krásné vlasy.
Co mně to bylo platné, když jsem byl trouba, tedy trouba s vlhkostí v rozkroku, dobrý slovní obrat, ne? Ta přízeň a silná náklonnost pokračovala i na lyžařském zájezdu. Povinném v prvním ročníku a to na Benecku, kde jsme snažili lyžovat o sto šest. Ale pouze jsme se párkrát spolu nechali vyfotit, jinak nic. Chodili jsme do hotelu „Sova“ s klukama chlastat dobrou Plzeň a ta byla vskutku dobrá, lepší, než se honit na lyžích. Byl to krásný týden.
Pamatuji si, mimo jiné, to již bylo zase v Poděbradech, jak jsme si dali se spolužákem Vaškem první vskutku rychlé poděbradské pivo v bufetu na Záložně. Šli jsme do bufetu a přinesli si k pultu pivo, v tom Vašek zařval, že tu jsou policajti, tak jsme to do sebe kopli a nic nebylo… V dubnu na chmelové brigádě jsme pracovali spolu, tedy s Blankou, docela nám to šlo, byli jsme sehraní. Rychlá dvojka, většinou jsme vítězili v pomyslných závodech, kdo toho naháčkuje nejvíce. Když pak po večerech některé „zkušené“ spolužačky začaly nenápadně narážet, jako že je Blanka ještě „děvče nepolíbené“, tak mě to už začalo lézt na mozek. Byl krásný voňavý duben. Bylo teplo a ptáci navečer řvali jako o sto šest. Nejvíce štěkali drozdi. Tráva již tenkrát rostla jako o závod, nádhera. Vypravili jsme se na procházku do přírody. Na hrázi rybníka jsem ji nesměle a letmo políbil. Bylo to ubohé, letmé a rychlé, stydlivé a nijaké, toť vše. Na konci prváku propadla, nic neuměla, škoda a zmizela ze života a snad i ze světa.
Druhák. Tedy student druhého ročníku. Pak to zase vypuklo! Sedmnáctiletý jinoch ve společenském obleku s motýlem u krku (později jsem proti pravidlům nejraději nosil kravatu, kterou jsem se na intru dlouhodobě učil vázat) a bílými rukavicemi na sále hotelu Záložna v Poděbradech a jeho první taneční. Tedy první taneční! Plný sál vykulených hochů a tenkrát proti nám stojících „dospělých“ dam. Malé děvče v šatech se zelenými puntíky, krátce střižené vlasy a stálý úsměv na rtech,(ona se snad stále usmívala) souboj o první tanec se svými „soky“ a následné vítězství při první dámské volence. Nebylo to jednoznačné, ale zvítězil jsem, pomyslně! (ale snad jednoznačně). Jitka (menší holčina s pěknýma očima, řečeno slušně a v pěkných puntíkovaných šatičkách) ocenila můj šarm a následně získala moji přízeň a po několika tanečních hodinách i velkou studentskou lásku, hned ve druhém ročníku „hnojárny“. Sama studovala zdravotní sestru na střední škole v Kolíně, kam denně dojížděla vlakem. Ty krásné oči, vidím je dodnes. Ty krásné puntíkované zelené šatičky, okaté oči… Pravidelné středeční taneční (nemohl jsem se vždy dočkat), povinné taneční, vždy po nich jsme si dali cestou na internát v hotelu Lev jednu točenou Plzeň. Aby se mi lépe usínalo a snilo. Nedělní čaje na Záložně, kde hráli i Creedence Clearwatter Revival a Deep Purple atd, občas kino s držícíma se rukama, krásné chvíle při líbání se v parku, procházky městem zimními večery až na okraj Poděbrad, mráz nemráz a dlouhá loučení u domovních dveří naproti kolonádě, kde bydlela. Moje velká studentská láska! Její starší ségra nám fandila a radila, byla „samozřejmě“ zkušenější, ani nevím, jak v životě dopadla… Měla světlé vlasy a vypadala zkušenější. Protože už měla také kluka, asi.
Studentská láska, snad zatím největší, trvala do konce ledna. Byl jsem špatný, velice špatný, když to se mnou jednoho únorového dne skončila, navečer v neděli, kdy jsem přijel z Prahy. Prý jsme mladí a musíme si nejprve užít, psala mi na malém lístku, který mně předala její sestra. Ale to se stává. Šel jsem na internát večerními ulicemi, večerními poděbradskými ulicemi, s jejím krátkým dopisem v ruce a tiše jsem řval smutkem. Tajně jsem brečel cestou na internát s pocitem, že je konec světa. Dlouho jsem se z toho nemohl vzpamatovat, dlouho jsem ji, zbytečně, vyhlížel před nádražím, slehla se po ni zem. Na dva roky. Až do našeho maturitního plesu na poděbradské kolonádě, kde se z ničeho nic objevila. Prý kvůli mně, prý se už vyřádila a vyzrála. Marné. Ale přes to vše jsem celý ples strávil s ní, ani ne na hlavním sále, ale ve „Swizu“, což byl bar, kde hráli samé oplodňováky, bylo to příjemné, nesvazující a k ničemu nezavazující. Pěkné ploužáky v baru, mnoho vyprávění, štamprdlat, atd…Byla krásná, hodná a přítulná, Jitka moje bývalá, jemná, mladá a nádherná…
Můj přítel Josef z naší vsi měl sestru, vlastně doopravdy dvě, ale ta mladší, Zdena byla mladá, naivní a nevinná. Měla dlouhé černé vlasy, skoro jako cigoška, když si je umyla, vůně šamponu mě přímo fascinovala, nejvíce směs šamponu a cigaretového kouře. To jsem nejvíce vnímal na našich tanečních zábavách. Období tanečních zábav… To mně bylo asi sedmnáct, když jsme začínali. Iva byla nenávratně pryč, rovněž Blanka i Jitka. Minulost. Nová situace, nová doba a začátek vynikajících víkendů u nás na vsi… Každou sobotu, týden co týden jsme někde pařili, či tancovali, řádili, chlastali, byli jsme dobrá parta. Ta nejlepší, jak jinak. Samozřejmě, že z toho vznikla pěkná láska. Týdně mně psala do školy dopisy, mám je ještě dodnes. Chodil jsem je číst o přestávkách na záchod, aby to nikdo nevěděl. Dělal jsem tenkrát tiskového referenta a tak jsem měl ty dopisy první a jediný v ruce. Bydleli v kampeličce, otec dělal předsedu MNV (byl to borec a docela na mě trpěl) a když jsem na ni několikrát před odjezdem na zábavu čekal u nich v kuchyni u dveří, tak jí voněly vlasy, že toho byla celá místnost. Modré krátké šaty a voňavé dlouhé černé vlasy, byl jsem zase mimo. Dlouhé procházky v noci ve Slavhosticích, řádění na parketech, tanec a štamprdlata, (těch bylo, pili jsme jak o závod!). Dokonce i návštěva v rozestavěném domě, ale nic nebylo, byl jsem trouba, jak jinak…(po kolikáté už?)
Pak bydleli na Hradčanech, pospíchal jsem tam za ní každý pátek po příjezdu ze školy a opět dlouhé procházky až do noci, chudák babička, neměla to se mnou lehké. Po letech se však přiblížila maturita. Udělal jsem konec, před maturitou, sám od sebe, poprvé v životě, nebavilo mě to, přestalo to už bavit…(sorry).
Vysoká škola zemědělská, agronomická fakulta, obor zootechnický. To bylo na dlouhých pět let moje působiště. Ale uteklo to jako voda. Třetího září 1993 jsem nostalgicky a na delší dobu z okna mého pokoje zamával svým rodičům odjíždějícím v novém a bílém Fiatu 128 do Rakous, do Vídně. Následovala první cesta autobusem do neznáma, na Suchdol. Do neznáma na „vysokou“, jak se říkalo. Bylo nás tam před těmi přednáškovými halami mnoho a nejvíce vyčníval se svými 214 centimetry Jarda. Tedy košíkář Skála, dostali jsme ho do našeho třetího kroužku. Byl to z prvu velký stres, poprvé na vysoké škole a hned zpočátku brigády, brambory, kroužkový ing. Nápravník a další nucená angažovanost. Záhy jsem si zvykl a naučil se v tom chodit.
Můj bratr byl mladý hoch a „šoumen“. Měl velikého Grundika, kterého ani v Tuzexu neměli a jeho „BONEY M“… Koupil si onošenou koženou bundu a machroval před děvkama. To bylo tím, že se rychle osamostatnil na internátu pro děti pracovníků Ministerstva zahraničí, kde žil naprosto nekontrolovatelně a pak ho na konci vyhodili pro nedodržování řádu, ale to není předmětem tohoto spisu. O víkendech u nás na vsi a na několika společných zábavách v Nemyčevsi sbalil holku. A já jsem mu ji přebral! Irenu! Byla to divočina. Byla to prdel… Samé zábavy a řádění. Chlast, muzika a blbnutí… Irena se jmenovala. Deep Purple, ploužák se záklonem až na zem a bráchův magneťák… Nakonec se štěstí, (jaké štěstí?) tak trochu usmálo na mě a začala se mnou chodit. Ono to vlastně snad ani chození nebylo, nebo jo? Divočina, správný výraz pro nastalou situaci a následné období. Vlastně jsem mu ji tvrdě přebral, bylo to i tím, že jsem byl na vsi každý týden a on tu možnost neměl, byl to zkrátka Pražák a už jím snad nechtěně musel zůstat. Irena to byla, vesnická holka z vedlejší vsi. Byla zvláštní, nestálá, divoká, hádavá, ba provokativní, ale živočišně přitahující. S jejím bráchou Václavem jsme pouštěli z balkonu na celou vesnici z reproduktorů Nazareth a další palby, byl blázen do muziky tenkrát zakázané, jako já. Nosil jsem k nim můj kazeťák a moji hudbu. A začínal fotografovat, to já jsem byl už, myslím si profík, ale na rozdíl ode mne on na fotografování později slušně zbohatl. Já zůstal u krav, tedy potom když jsem dostudoval. Tahal jsem s sebou můj kazeťák koupený mými rodiči v kapitalistickém Rakousku (to brácha měl výkonného Grundika), který mně hrál při večerech s ní trávených, kdy jsme se jen tak váleli v obýváku. Jen tak. Pak z toho lehce a nenápadně vzniky tak trochu intimnější večery. Lehce, řekl bych cvičně erotické večery. Měla krásná (dříve nepoznaná) prsa a voněla po majoránce a to tak, že stále. Přemluvil jsem ji. Jela v zimě se mnou vlakem do Prahy. Na nádraží byla zima. Ale dojeli jsme. Byt jsem měl samozřejmě jenom pro sebe. Měla krátký zelený kabátek. Přitahovala mě. Cestou na nádraží ve větru a v tom kabátku jí to slušelo. Jako by to bylo nedávno. V bytě u mě spala, ale nic nebylo, měla periodu. Ale její stud jí nedovolil mně to sdělit! Vidím to dodnes. Tak neskutečné a naivní. Ale jinak se stále snažila (vlastně celou tu naši společnou dobu, kdy jsme byli spolu) se mnou dohadovat a hádat, věčně mluvila dvojsmyslně, byla nestálá a asi vnitřně rozpolcená. Později, po návratu z Bulharského letního pobytu to už muselo přijít. Skončil jsem to vlastně sám, nemělo to smysl, věčné dohady, to na mě už nebylo. Poslední společný zážitek se odehrál na fotbalovém hřišti, kdy jsme na nebi sledovali letící kosmickou loď Apollo… Opravdu jsme ji viděli, z fotbalového hřiště. Psali o tom noviny, už tenkrát, kromě jiného…
Přijel jsem z Bulharska opálený.Vyzáblý. Vychrtlý neustálým hladem, jedli jsme skoro jenom samé polévky z pytlíku s bílým bulharským chlebem a jinak hrozně chlastali, víno. A jedli sušené krevety místo buráků. Občas pečená ryba a jinak samé víno. A také české holky, které jsme tam potkali. Byly to studentky z Poděbrad, mladší. Pamatovaly si na mě, tedy ze školy co by mazáka. Cestou domů mně vzal v Budapešti ve vlaku bachor z té životosprávy, myslel jsem, že je to moje poslední (pak nemá mít člověk vředy). Jednoho dne jsme na pláži vychlastali pět lahví červeného, přímo na tom slunci, jako zvěř. Málem jsme zahynuli.…Ale jinak tato dovolená byla jediným a nejkrásnějším zážitkem z vysokoškolských prázdnin a to s klukama z poděbradského „áčka“.
Byl jsem, snad, docela i k světu. Voněl jsem. Modré džínové kalhoty a džínová košile, samozřejmě, že ze „Západu“, (z Vídně, jinak to byl hadr). Vypil jsem deset piv, pouze desítek. V nějakém zapadákově zvaném obec Šaplava. Jednalo se o neplánovanou akci šitou horkou jehlou, kdy mě vytáhl Josef, můj kamarád z mládí, společně s Václavem, po pracovní sobotní celodenní šichtě, jak jinak než na našem stále nedodělaném baráku. Že jedeme do Šaplavy, prý tam jsou pěkné „baby, v Šaplavě jsou samé pěkné holky“. Byl jsem opálený a voněl jsem. Tenkrát jsem ještě ani moc neměl břicho, vlastně vůbec. Byl jsem celkem vychrtlý.
Vlivem toho Sozopolu. Neuměla se líbat. Ale opravdu, styděla se a měla paruku a já to „žral“. To jsem zjistil až v autě, že se neumí moc líbat, ale já snad jo? Měla paruku, ale to jsem do té doby nevnímal. „Víš, já nemám ráda hochy, kteří moc pijou“, při placení byla trochu v šoku, platil jsem 10 desítek, co to je, Václav toho měl více, tedy těch piv, ale Alena, jeho přítelkyně a budoucí manželka už na to byla asi zvyklá. V autě se neuměla líbat. Měli dřevěná vrata a plot, trochu nakřivo. Nepozvala nás dál, protože prý děti spí, děti její sester. Koláče ze šaplavské pouti, kterými nás obdařila mezi vraty ráno před svítáním, ztvrdly později Vaškovi v autě v kufru, vozil je tam dost dlouho, myslím, že až do packé pouti! Tedy asi měsíc. Jmenovala se Eva, nosila paruku, neuměla se líbat (jako kdybych já byl nějaký odborník), byla štíhlá, nosila krátké sukýnky a trochu se styděla. Také krátkou koženou sukénku, v které jednoho dne přišla z práce a celá zmalovaná, ale to bylo později. Slíbil jsem, že přijedu… Zahrával jsem si s ohněm, copak toho nebylo málo? Testosteron je však mocný hormon, mužský hormon (biochemii jsem u Štefla, udělal jak jinak až napodruhé,) „Alfa a omega biochemie je: enzym se rovná protein“, to jediné si všichni pamatujeme!
Nedal jsem si říci (a proč také). Za čtrnáct dní na to jsem již večeřel guláš sedíc na prahu stánku PNS u nich na dvoře. Tedy v té Šaplavě. Ve stánku sedíc na prahu! A z kastrolku. Později jsme se v tom zmíněném stánku milovali, bylo tam strašně málo místa, málem jsem vyrazil sklo, měla to ráda nahoře a už jí to zůstalo, ale to bych předbíhal události… Také jsem přijel na vypůjčené mašině, byla to Jawa 125, půjčená od Pepy , cestou zpět přestala svítit světla. Dojel jsem po tmě.
A také mně jednou půjčil strejda svoji Š 1000 MB, tedy embéčko. V lese mně došel benzín, nebo jsem vyvařil vodu, to spíše, ta paměť! A tlačil jsem ji, tu škodovku až do Butovse, to jsem se nadřel. A ráno na kombajn! Pěkně makat a rejžovat. Sovětské kombajny „SK čtyřky“, to byly mašiny, ale to je další kapitola, teď se věnuji ženám i když čtyřka je také ženského rodu.
Následovaly pěkné prázdniny, žně, práce do noci, občas z práce na pivo k Novotnému, rychlé návštěvy Šaplavy. Packá pouť, výjezd na Moravu, do Olomouce a na Vranovskou přehradu. Nic jsem si k ní nedovolil. Tam. Spali jsme v malém áčku na výše zmíněné přehradě, tak malém, že nebylo k hnutí. Přímo na pláži. To Vašek s Alenou měli stan podstatně větší. Celou noc zněl z kazeťáku stále dokola, než se vybily baterky, Demis Roussos a ostatní oplodňováky tehdejších let. Nic nebylo! Nic jsem si k ní nedovolil. Měla modré trenky takové ty cvičební na tělocvik a mně stál celou noc. Ráno jsme se šli mýt do přehrady, ona stále v těch modrých cvičebních trenkách, mám fotky, byl jsem přece fotograf. Ale fotky jsou černobílé… Později to ocenila, řekl bych dost kladně, že jsem si k ní nic nedovolil, po kolikáté, „trouba“? A já nářadí stále celou noc v pozoru. Pak! V Olomouci, u Vaškových známých v noci v jejich obýváku k tomu však došlo, muselo, jak jinak. Asi třikrát, nebo co. Stále jsem chodil na záchod a pak zase… Byl jsem mimo. Šok z dosud nepoznaného… Na závodech silničních motorek druhý den v Brně jsem měl pocit „dobře vykonané práce“, mladý a tenkrát štíhlý frajer v džínové soupravě. Byl jsem v sedmém nebi, ale to především díky předchozímu večeru… Jako by to bylo včera! Máme černobílé fotky, kdy jsem si je naposledy prohlížel? To je tragédie, ani nevím kdy. Jak mladý hoch přičuchne k dámskému přirození, je s ním konec! Tak jsem byl doposud slušný a vlastně blbý!
Praha. Musela na mě, chudák nevinná, čekat po tmě na schodech až přitáhnu z Budvarky s pěti, či šesti dvanáctkami v bachoru. Dobrý „Budvárek“ tam točili. Dětský pokojíček, celý den stažené rolety a… spálené kuře, jak jinak, desetkrát za den… , pak se to kuře již nedalo jíst. Mimo kuřete přitáhla plnou tašku „žrádla“, jak bylo v její rodině zvyklé, vše se točilo kolem jídla. Šaplava, kotelna a v ní palanda, nahoře ani neodestlaná, vše se odehrává dole… Silvestr na Chyňavě, chudák vana a co pak já? V zatáčce u Třtěnice u lesa leží v trávě můj kapesník…, tedy ležel, byl tam odhozený. Podhorní Újezd, podkrovní pokojíček u své tolik přející tety, mnoho volných víkendů…, mnoho sexu, srandy a legrace. S tou parukou zkraje udělala dojem, pak ji už nenosila, naposledy snad pískovcovém lomu. (S našima na Košíčku a s parukou?…)
Pak to muselo zákonitě spadnout, naši ve Vídni byli tak trochu v šoku, ale co se dá dělat, když je nový život na cestě, ne? Musím však podotknout, že chtěný život. Naši to nemohli strávit. Proč vlastně? Sedmnáctý červenec Léta Páně tisíc devětsetsedmdesátšest! Svatební noc jsem, vlastně jsme spolu prožili ve stanu na zahradě (bylo nás tam tenkrát celkem moc a nebylo kde spát). Nic nebylo. Plzeň byla dobrá, bylo abnormální horko a sucho, i v našich hrdlech, svatba nesvatba. Všechny ta Plzeň částečně zdolala. Ranní vystřízlivění a odpolední výlet na koupaliště do Milovic. Tam jsem se mohl na skluzavce zabít! Měl jsem asi otřes mozku. To byla bolest, ještě skoro týden, ale to už jsme byli na cestě, tedy cestě svatební. Jižní Čechy, stan a moje žena se zvětšujícím se bříškem. Na vysvětlenou, jeli jsme na týden pod stan na svatební cestu, pod stan.
Na promoci jsem měl řeč před celým plným sálem a taky trému. Všichni mě sledovali, máme fotky. Byl jsem jeden z prvních, který byl již ženatý, dnes to už není moderní… Moji pozvaní promoční hosté mně zapomněli koupit kytku, jedinému, snad, přešel jsem to, ale slavnostní oběd v zamluvené restauraci na Červeném Vrchu byl na úrovni. A taky ve větru vlající manželčiny šatečky z krimplenu z Vídně, na fotce, tentokrát barevné, slušely jí, docela moc. Krimplen mamka kupovala nejraději v „Mexiku“ za Dunajem, byl levný.
A zase to září, jako před pěti lety. Jak to uteklo, tentokrát ale prvního září 1978 a můj odjezd na povinnou vojenskou službu jako svobodník absolvent. Až do Brna. Ráno jsem odcházel z domu a tiše brečel, ale jenom k nádraží ve Vitiněvsi, pak už to bylo o něčem jiném. Brno, Ostrava, Brno, Polička… Brno na jeden den, Ostrava na tři týdny, Brno na týden a pak Polička na furt…
Hotel Poličan, k večeři obložená mísa s čabajkou, dobrý jedenáctistupňový mok z místního pivovaru a nedočkavost v rozkroku. Druhé patro a předem, snad týden objednaný pokoj, kde se uskutečnila návštěva mojí mladé manželky. Až do rána… Při další návštěvě rozbil náš synek v restauraci skleničku. Děda z toho měl legraci. Pěkné, že? Každý týden dva až tři dopisy. Péťa mně rozkousal jehlu od mého HI-FI gramofonu, psala. Ten gramofon byl pěkně drahý, vydělal jsem si na něj na žních. Ani ji tenkrát nenašla, tu jehlu, šílel jsem, ale přešlo to. A taky, že se chytla s mojí matkou, občas…atd, stále stejné problémy, či problémky.
V Poličce ve své politrucké kanceláři. Velká kancelář jenom pro mě, to byl život. Byl jsem šarže, tedy ani ne, ale ZVP roty, tedy přímo zástupce velitele. Jedna nástěnka a VOP byl podepsán, když jsem dostal hvězdu, tak jsem se ani neptal a jel jsem domů našim autem. Některé návštěvy doma však už tenkrát byly dalo by se říci smutné, jednou jsem dokonce spal v obýváku. A ráno jsem se těšil, že zase odjedu zpět do kasáren. Kruté,že? Měl jsem tam, tedy ve své kanceláři, svůj magneťák a spacák jsem musel každé ráno ustýlat do skříně (jednou na mě přišla kontrola „s hora“, ZVP praporu z Ostravy, vykryl jsem to… Protože jsme měli my absolventi nahoře v patře svoji „absolventskou“ložnici, ale to bych tam musel celou vojnu spát sám, protože ti dva zbývající absíci byli celý rok nahoře na „bojovce“. Spal jsem tam asi týden, co by vykulený desátník a pak jsem obsadil kancelář. Začal jsem tam za stolem projektovat svůj nový rodinný dům. Musel jsem. A nakonec jsem na té pitomé a směšné vojně měl dostatek času k přemýšlení, co bude dál. Ale to člověka čeká ještě dlouhá doba… K tomu mě svým způsobem dohnala moje mladá manželka Eva. Nemohla, či nechtěla žít s mými rodiči pod jednou střechou. Z bláta do louže. Sotva jsem dobudoval jeden dům, hned budovat další…? Ale v šestadvaceti to by měla být maličkost, něco začít, něco vybudovat, něco dokázat! Už jsem měl na MNV podanou žádost o parcelu a do konce vojny i přislíbenou. Kučera, tajemník to zařídil a možná i prosadil na úřadech. Pak jsem to zrušil, otec mě v srdcervoucím dopise přemluvil, ať to nedělám. V mé politrucké kanceláři jsem kreslil plánky tohoto domu (neměl jsem co dělat). Byla to zděná varianta montovaného domku Stamo, který byl jako skoro jediný tenkrát na trhu k dispozici, plánek jsem objevil v nějakém časopise, již nevím kde. Ale přes to, to bylo po mém návratu jinak, ale to už je další kapitola, která nemá s mými ženami co dělat.
2024 ©