Tak jsem se odhodlal... Odhodlal, po vynechaných šesti pochodech, oprášil hole, oblékl bohužel džíny, nic jiného jsem ze šatníku neoblékl, můj pas a břicho narostli do obřích rozměrů, moje živá hmotnost jak se spisovně říká, se přehoupla o pět kilogramů přes cent, již nejsem docent, ale tlusté nepohyblivé prase. Řekl bych spíše nový druh, prase dýchavičné.
V lehce komorní sestavě čítajících sedmi walkerů, převážně ženského pohlaví, jsme vyrazili do májového nedělního dopoledne. Po odbočení z hlavní silnice směr Tábor to začalo. Po několika metrech stoupání konec s dechem, pal na plicích a nemožnost dalšího pohybu vpřed do kopce. Prekérní situace. Nechtěl jsem kolegy zdržovat a myslel na návrat. Nejsi přeci posera, problýskávalo mi mozkem. Tak jsem šel, po dvaceti metrech pravidelné dýchací pauzy. Děvčata mě morálně podpořila. Pozitivně myslet, nevzdávat to. Ono se to řekne, po tak dlouhé zimě a dlouhodobého nichnedělání naprostá ztráta kondice. Ještě, že ten kopec netrval dlouho, v osadě Chlum jsme odbočili na polní cestu převážně po rovině a pak již ke Košovu s kopce lesem. Pěkná krajina, příroda v jarním rozpuku, i to slunce vylezlo a naše těla se začala ohřívat více jak na provozní teplotu.
Ještě dlouhé stoupání na Morcínov a pak již jen klesání nádhernou dosud nenavštívenou krajinou až do Rovenska. Nádherná jarní krajina, konec světa, krajina lahodící oku a balzám na duši. Mirka měla pravdu, mysli pozitivně, vnímej krásu života, trénuj a zhubni. Vše se vrátí k normálu. Potěšen milými radami ani ta krize nedělního odpoledne nenastala, plíce protaženy, mozek očištěn, příjemná únava ve vlaku cestou zpět. První krok učiněn, zbývá jenom vydržet a nepolevit...
2024 ©