Ani se nerozloučily, potvory jedny, myslím ty vlaštovky a jiřičky. Každoročně to propásnu, ale ony asi odlétají tajně v noci, aby se nemusely loučit, že? Ještě před třemi dny, jdouce pěšky do vedlejší vsi, nohy mě bolely jako prase, tak sem musel zastavovat a koukám na ta hejna švitořících jiřiček sedících na drátech v nespočetném množství. Tak jsem stál a koukal a koukal, div jsem si vaz nezlomil. A včera sedíc na prázdné návsi jsem najednou to prázdno ucítil na vlastní kůži, ano bylo ticho, žádný pohyb, žádné švitoření, jsou pryč, potvory, ani se nerozloučily, jako každý rok.
A tak lezu po sousedovém poli a paběrkuji cibuli. Jako pako lezu po tvrdém poli a dloubu motyčkou a k tomu tupou tisíce nesklizených cibulek k naložení do nálevu, budou se hodit, třeba v deliriu… Strýček sklidil cibuli a tu malou tam nechal, mám povolení ke sběru, či vlastně ke dloubání… Tak dloubám a hloubám ve své rozpolcené duši, jak to všechno vlastně dopadne, asi blbě, už se to blíží…
Připadám si jako v osmašedesátém, kdy jsem jako mladý hoch 22. srpna sbíral s babičkou na jezeďáckém poli klásky pšenice, na ječném poli jich bylo více. A nad námi létaly ANDULY, tedy ty velké a sovětské… A helikoptéry, ještě větší a hlučnější…Ten pocit mám nyní, vidím to zcela jasně, jak to bylo, ale nyní nade mnou už ani ty vlaštovky nelétají, je klid a ticho, mrzuté, blbý pocit, ale asi to tak má být…
Nyní, za chladného rána vycházím z domu do místního jednoťáckého kvelbu za účelem koupě pár kusů suchých a nedopečených rohlíků a vidím to… DRÁTY JSOU PRÁZDNÉ… Jenom řev připitomělých vrabců… A vůbec.