Tento způsob léta

Kdo nechce, nebo se na to necítí, ať to raději nečte, nic příjemného…

„Tento způsob léta, zdá se mi poněkud nešťastným“, klasická a nádherná věta z českého filmu režiséra Jiřího Menzela Rozmarné léto z roku 1967 podle stejnojmenné knihy Vladislava Vančury. Výstižná věta. V mém případě se jedná již bohužel o léto druhé za sebou, druhé léto, kdy se plácám ode zdi ke zdi v hlubokém marasmu a zmítán v stále se opakující krizi, že již nevím kam dál. Má to vůbec cenu jít dál? Ptám se sám sebe. A touto skepsí otravuji své okolí a své blízké, mám vůbec nějaké? Jsem tak otrávený a protivný, že se nemohu kolikrát ani cítit ani podívat do zrcadla. Oč jde? Už jsem to psal vloni v několika článcích a situace se opakuje, trvá, ba stále zhoršuje…

     Jsem již patnáctý měsíc doma… Lékař napsal „momentálně stabilizovaný“, blbec, kvůli jeho zprávě jsem nedostal důchod. Zase ta zvůle státu a jeho příšerného úřednictva. Taky jsem se odvolal, nedám se jen tak bez boje, ale všechno dlouho trvá, boj s úředníkem je jako boj s větrnými mlýny, běh na dlouhou trať. Nic nedělám, nic jsem vlastně za ten rok neudělal, ba ani neměl snahu a dnes si říkám, že už to vlastně nemá cenu se do něčeho nutit či něco začínat. Totální skepse…

     A ten čas tak krutě a neúprosně letí. Po zimě čekáme na jaro a když po něm přijde krátké léto, je za chvilku pryč. Bude polovina července a nic se neděje, do práce nechodím, peníze nemám, nemocenská nechodí a bude brzy končit, stále na něco čekám a nevím na čem vlastně jsem, co bude a jak to bude, tyto otázky si kladu stále dokola a odpovědi nenalézám, jsou v nedohlednu. Vím jenom jedno, rok utekl, nic jsem nevykonal, nic kloudného nevymyslel ale také asi nic nezkazil. Stále na něco čekám a ono to nepřichází, spíš se vše tak nějak vzdaluje. Nechodím, nefotím (jenom trošičku…), neprožívám tu letní nádheru jako jiná léta. Už jsou zase ta rána někdy docela mlhavá a skoro podzimní… Prekérní situace…

     Už ani ta má zahrádka mě nebaví, nedivím se, třicet let jsem ji budoval a časem o ní mám přijít, ostatně jako o víc hmotných statků, jen až přijde ta doba, es kommt der Tag, švajne raj jeden…. Rodinu jsme za ten rok dokázali dokonale rozbít, asi si půjdeme každý jiným směrem, lépe řečeno každý na jinou světovou stranu, abychom už o sebe nezakopávali, tak nějak to vidím já, moc se o tom u nás hovoří, ale ono na to dojde. Žijeme z ruky do huby, lednička stále prázdná, hajzlpapír a zubní pastu nemá kdo koupit, už ani televizi nemáme (to jsou večery…) a ta nejistota mě sžírá a pronásleduje ve dne v noci, už zažínám magořit. Těch problémů se nahromadilo tolik, že není cesty z toho ven, nebo tu cestu nevidím, jsem otupělý a oddaný osudu, už nic neřeším, jenom odolávám hulvátským výpadům své "zákonné". A k tomu nejistota, drnčící telefony neznámých či soukromých čísel, čekání na listonošku, schránka věčně plná výhružných dopisů, čekání na exekutory a nebo na něco horšího. Ono nic horšího už asi není, nebo je?

     Kdo to čte, tak si řekne, že jsem se pomátl, asi jo, já ty pocity a myšlenky neumím výstižně vyjádřit, to co nyní zažívám či zažíváme… „Tento způsob léta, zdá se mi poněkud nešťastným“. Tak ať dožije to pitomé letošní léto… Ať to mám už konečně za sebou, za sebou…