Tento způsob léta..., potřetí

      Je mi tak nějak zase zle, smutno a to tak, že ze všeho… Já vím, že píši samá negativa, samé deprese, tak to nečtěte, nebo mi pomozte, ale mně již není pomoci, jak říká moje zákonná. Dlouho jsem nic nepsal, nemám motivaci, události se se stálou pravidelností opakují, původně jsem, chtěl dokončit ten můj seriál „Tento způsob léta…“, tentokráte již potřetí, ale ono není vlastně o čem psát, ale nějak se mi vše v mé mysli zamotalo, protože dvě uplynulá léta utekla jako voda a sám jsem byl a stále jsem  zmítán v tom marasmu. Bez práce, bez peněz, bez motivace, bez cíle a celkově unaven… A letošní léto nebylo jiné… Tento způsob léta… Jo, jo, stále to samé…  Jak to uteklo, aniž bychom to zaregistrovali, to léto, v těch hicech jsem ani z domu nevylézal, zrušil pochody naší walkingové skupiny a nyní, tak jak jsem to psal minule, vše se opakuje, léto pryč, samá strniště, vůně rozmetané chlévské mrvy, Travní cestu nám jezeďáci zase přiorali, otvírá se mi kudla v kapse… Slunce zapadající v osm hodin, ranní sychravo a vlaštovky na drátech čekající na odlet (nikdy jsem ho nezastihl). Léto krátké jako bys proutkem švihl. A ani jsem v tom létě skoro nic nenafotil, škoda.

Tak jakou máme naději? Čekat zase na tu hnusnou zimu (prý má být krutá, říká zase nějaký magor). Když si představím, zase odklízet napadaný sníh, abych mohl vůbec vyjet z garáže, tak mně je dopředu zle. Nemohu dýchat a každá námaha mně nedělá dobře. Mně dělá dobře chodit s holemi, walking s mojí skupinou, jenom ne do kopce, ale tuto činnost mně ta moje zakazuje, tak moc nechodím a lenivím, tloustnu, jak si přejete moje paní… A vůbec, mám pocit, že se ta naše nádherná skupina tak nějak rozpadá, stále má někdo nějakou výmluvu, aby nešel (bohužel včetně mě, sypu si popel na hlavu). Komunikace vázne, vše mně připadá takové divné, kde jsou ty časy… Kde jsou ty časy, kdy jsme byli banda plná elánu...

        Jsem zase psychicky dost dobře na dně a to mě čeká „oslava“ mých 60-tých narozenin z které jem svým způsobem bezradný, termín se neúprosně blíží… Nejradši bych se neviděl, je to pro mě prekérní situace.  Přátelé, nelituji se, ale je to docela humus, v čem žiju, chtěl bych žít naplno, chodit, fotit, mít radost z každého slunného rána, zapadajícího slunce, pozorovat na obloze letadla, střílet na střelnici, chodit walking, který mně moje žena tolik  zakazuje (proč? nechápu dosud), ale bohužel nic z toho, okolnosti kolem mě jsou poněkud nepřející a složitější…

     Až zemřu, tak si na mě vzpomeňte, nebyl jsem zase tak špatný , jak ze mě někdo dělal…