Svítá naděje, slunce svítí, den se začíná prodlužovat, svítá naděje, že se z těch sraček konečně dostaneme… Přijde nový rok, ostatně jako každoročně, začne nový život i snad ta naděje, neboť naděje umírá poslední, jak se říká.
Zase kecám, ale píšu to, co momentálně cítím, po těch uplynulých vánocích… Vyhořelý, nasraný, nemocný a bezradný. Ale to se změní, musí se to změnit a pokud ten marasmus překonám, tak zvítězím, zvítězím sám nad sebou a pak bude dobře. Tento blábol píšu za poslechu jedinečného Marka Knopflera, jeho koncertu v BBC v Londýně na YouTube, http://youtu.be/Fko1N2LwLn0 , nemá to chybu, fantastická muzika, viděl jsem ho živě na koncertu v Praze… Lístek byl drahý, Mark hrál v sedě, byl prý po autonehodě, ale byl nepřekonatelný ostatně jako jeho muzika.
Připravuji tady plány na naše walkingové pochody na nastávající rok. Inspirace sice chybí, ale ono se něco najde. Vše jsme již v okolí prochodili, tak začneme trasy opakovat, upravovat a inovovat. Hlavně, že bude pohyb. Bože jak já ho již zase potřebuji, zlenivěn těmi svátky a užívajícím se pohodlím, jaký humus…
Toužím po jaru, toužím po zpěvu kosů (kde letos jsou?, není je vůbec vidět), těším se na první sněženky a bledule, na první pampelišky, potvory jedny, stejně je v trávníku zahubím (bohužel chemicky, jak jinak). Těším se na jaro, spláchnu v duši to nahromaděné svinstvo a začnu znovu… Začnu znovu, budu chodit po naší Travní cestě dokud ji jezeďáci nezaořou celou, budu chodit s holemi dokud nepadnu, budu chodit a fotit, fotit vše i kraviny, protože vo tom to je.
2024 ©