Je první září, začíná babí léto

Přátelé, je to tragédie, tragédie přírodní, celosvětová, ale spíše moje, kdy mě napadají nostalgické myšlenky a různé splíny, ano, dnes už zase šly děti do školy a začalo babí léto (snad bude ještě chvilku teplo, mám ještě moc práce, ale ztrácím nějak dech) a tak na mě doléhají všelijaké spíše negativní myšlenky, co to je pro mě letos vlastně za "debilní" rok? Nasadil jsem ostré tempo a s mojí walkingovou skupinou jsme proti loňskému roku "vyběhli" již v lednu a v dubnu jsme měli na kontě již asi 6 pochodů. K Walkingu se vrátím zase někdy jindy v jiné úvaze, tak vydržte se zvědavostí, alespoň se máte na co těšit... Ať žije první máj! Tak jsme v úzkém kruhu mých walkerů vyrazili již tradičně na Boží Dar vybaveni místo májových mávátek a pionýrských šátků walkingovými holemi a čelenkami a různým šálami (Jindřiška si tam vloni k jedné přišla, pozn.). Už ráno před startem, když jsme po ospalém a ještě neprobuzeném městečku sháněli nějakou knajpu, abychom si dali kafe (a já jedno ranní orosené), jsem cítil, že ztrácím dech a popadly mně chmurné myšlenky, že to dnes přijde... A přišlo to, start byl velkolepý, naše jičínská grupa sklidila ústy mého instruktora v mikrofonu milé přivítání (i když si neopoměl utrousit poznámku, že jsme vloni byli poslední) a pak jsme vypálili... Toník jako splašený oř a já jako starej walker jsem také vyrazil hrdě vpřed a po několika stovkách metrů byl konec... Každé menší stoupání jsem stál a dýchal s rozpolcenou hrudí, ale bojoval jsem za rozsáhlé podpory mých přátel a navzdory Jindřině prání, abychom se párkrát zastavili a jak říkala "pojďte se na chvilku kochat krajinou", jsem partu dotáhl do cíle, sice zase poslední, ale o dvě hodiny s lepším časem, než minule. Pak to následovalo, díky naší Jindřišce jsem absolvoval maraton vyšetření, dvě hospitalizace, dva zákroky a co bude dál, bůh ví... a to jsem ateista, "věříte v boha, ne, vždyť ho nikdo ještě neviděl, vašu p..u jsem taky neviděl a věřím, že ji máte "(cituji, víte koho...). No a to jsem se trochu zakecal, proč to vlastně píšu? Píšu to proto, protože "tento způsob léta se zdá být poněkud nešťasným", tedy alespoň pro mne... Víte co je to ponorková nemoc? Zajisté, být uzavřený s osobou nebo osobami v ohraničeném teritoriu, kdy si už všichni lezou na nervy. Tak tuto další nemoc mám již čtyři měsíce, slovy čtyři měsíce, za sebou. Přátelé, já bych chodil, až bych řval, ale ono to až na tři krásné pokusy co jsem ušel, nějak NEJDE. Tak co s tím? Nevím, uvidíme (řekl slepý), ale začíná mi to po těch čtyřech měsících pěkně hlodat mozek, věřte mi... Způsob léta poněkud nešťastný, nic jsem doma, skoro (kromě sekání trávy ) neudělal a i při tom nemohu chodit, tři pochody s námahou ušel, chmurné myšlenky posbíral, nebýt mých dobrých kamarádů walkerů, tak už asi nic....... Magořím, stárnu, blbnu a sleduji na jasné obloze letadla, jak nad námi v různých koridorech létají (o tom bude další článek, příště), už poznám, kam letí a co je to za typ, úžasné, občas zaleju kaktusy, ti moc nepotřebují, a na zaměstnání, tedy mou dosud milovanou práci už nemyslím, není na co, už nebude, tak co, A VŮBEC, jak říká Jan Nepomucký...